Evropa
Bulharsko je carstvím, kde čas plyne jinak než jinde, líně a těžce jako horký letní vzduch, jen aby mohl zanechat hlubší stopy na tvářích lidí i v kamenech chrámů. Vládne mu rod Kratechvich, stará krev, o níž se povídá, že byla požehnána už prvními archijereji, když Bulhaři znovu vyrvali svou zem Osmanům. Car sídlí v Sofii, městě vonícím kadidlem, v jehož úzkých uličkách šeptají modlitby i drby s tou stejnou samozřejmostí, s jakou se tu po staletí klanějí ikonám. Zlaté kopule chrámů se v poledním slunci třpytí tak jasně, až člověk na chvíli uvěří, že se nebe skutečně sklání níž, aby slyšelo prosby těch, kdo poklekají na dlažbu.
Církev má v Bulharsku tvář otcovskou i přísnou: patriarcha se sklání před carem, ale zároveň mu šeptá do ucha, svolává synody, posílá posly do všech koutů země a tiše připomíná, že koruna je sice z kovu, ale moc pochází od Boha. A tak se mezi trůnem a oltářem vine neviditelné pnutí, které oba mocné nutí obcházet se s úsměvy, za nimiž dřímá ostražitost starých lišáků.
Bulharsko po Čtvrté světové válce zůstalo do značné míry nedotčeno přímými boji, protože se poprvé odmítlo přidat k ruské straně, ale jeho průmysl i technologická základna zaostávají za mnoha zeměmi. Země stojí spíš na zemědělství, vinařství a turistice. Lidé tu pijí rakiju, tančí horo, zpívají lidové balady a drží se tradic. V Sofii se sice staví moderní čtvrti, ale venkov zůstává stejný po staletí.
Na bulharský trůn nesmí usednout žena - tak to káží zákony podepřené starými legendami i mocí církevních dekretů. Princezny tu vyrůstají obklopené hedvábím a vyšívanými ikonami, učené být ozdobou dvora, zatímco princové v raném věku poznávají tíhu korunovaného života. Nikdo to nezpochybňuje. Tak prostě svět v Bulharsku vždy byl a patrně dlouho ještě bude. Kněží s kadidelnicemi procházejí vesnicemi, kropí domy, vinice i zvířata svěcenou vodou a lidé je přijímají s tichou úctou, v níž je víc než jen povinnost. Je v ní zakořeněná představa, že život bez požehnání je jako pole bez deště. A tak Bulharsko zůstává, pevné ve svých legendách, zbožnosti i pýše, s carem, který si nasazuje korunu pod dozorem věřících očí, a s církví, jež nikdy nespustí pohled z jeho čela, protože ví, že jen skrze ni smí vládnout nejen zemi, ale i lidským duším.
Státní zřízení: Absolutistická monarchie (car)
Královský rod: Kratechvich
Úřední jazyk: Bulharština
Počet obyvatel: 6,5 milionů
Hymna: Mila Rodino
Hráč: —
Sofia
BULHARSKO
Československo je konstituční monarchií ve střední Evropě, jež navzdory historickým zvratům zůstala jednotná. Rozdělení, o kterém se kdysi tolik mluvilo, nikdy nepřišlo. Místo toho přišla obnova. Po poslední velké společenské změně – tiché, ale ne slabé – se země rozhodla přetavit svou historickou zkušenost v novou státní formu. Monarchie s rodem Kinských v čele se nestala návratem ke starému, ale novým rámcem pro to, co už dávno žilo v lidech: vědomí, že spolu toho vydrží víc.
Praha je znovu centrem – ne jako imperiální metropole, ale jako otevřené, živé město, kde se střetává česká racionalita se slovenskou srdečností. Obě větve jazyka zůstaly oficiální, což se promítá i do každodenního života: zákony se čtou dvakrát, televizní zpravodajství běží ve dvou verzích a děti ve školách běžně přecházejí mezi češtinou a slovenštinou podle toho, kdo sedí vedle. Místní tomu říkají českoslovenčina.
Královská rodina je veřejně přítomná, ale s mírou – lidé ji vnímají spíš jako symbol hrdosti než nástroje moci. Panovník se účastní slavností, vystupuje s rozvahou, nezasahuje do politiky, ale má dar být tam, kde je třeba. Dvakrát ročně pronáší projev: jednou v češtině, jednou ve slovenštině. Ne pro rovnováhu, ale z úcty.
Zvláštní místo v srdcích národa má hokej. Československo bylo poslední zemí, která vyhrála světový šampionát před Třetí i Čtvrtou světovou válkou, a v posledních třech letech zůstává neporaženo. Každý gól je vítán s noblesou a vtipem, každý zápas sleduje půlka země v hospodách, druhá v pyžamu u televize. Celý národ se tím dokáže spojit.
Přesto i tady zůstávají otázky, které se nevyřeší zákonem. Mladí lidé si pamatují válku – ale ne jako rozhodnutí, spíš jako ticho večer u rádia, jako zhasnuté město nebo náhlý strach v očích dospělých. Vyrůstali už ve světě, kde věci drží pohromadě, ale ne vždy chápou, co to stálo. Pro ně je monarchie samozřejmá, ale někdy vzdálená. Část z nich přemýšlí jinak – ne z neúcty, ale proto, že hledají vlastní jazyk, vlastní smysl. A starší generace si toho začíná všímat.
V zemi se to neřeší hlasitě. Tady se o nespokojenosti mluví s úsměvem, sarkasmem nebo mlčením. Ale právě v tom je síla Československa: že i v nejistotě zůstává něčím pevným. Ne díky tomu, že je dokonalé, ale že si to nikdy nemyslelo.
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Kínský / Kínska
Úřední jazyk: Čeština
Počet obyvatel: 15,8 milionů
Hymna: Kde domov můj / Nad Tatrou sa blýska
Hráč: —
Praha
ČESKOSLOVENSKO
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: de La Rochefoucauld
Úřední jazyk: Francouzština
Počet obyvatel: 68,5 milionů
Hymna: Vive Thibault I
Hráč: mayura
Paříž
Po desetiletích nestability a politických otřesů se Francie znovu pozvedla pod vládou rodu de La Rochefoucauld, starého šlechtického jména, které získalo trůn díky diplomatické obratnosti a rozhodné ochraně národní identity v době po Čtvrté světové válce. Rod byl povolán ke koruně v reakci na kolaps republikánského systému. Lid i elita žádali autoritu s historickým odkazem, ale moderní vizí.
Současný panovník, král Thibault I., je známý pro své reformy, které elegantně propojily tradici a pokrok. Zavedl například daňové výhody pro mecenáše umění, obnovil dvorské akademie, a Francii otevřel jako kulturní srdce sjednocené Evropy, přičemž zachoval vysokou autonomii země. Díky tomu se Paříž stala znovu nejen hlavním městem módy, ale i intelektuální a diplomatickou křižovatkou.
Království je nyní prosperující zemí s vysokou životní úrovní, důrazem na krásu a kvalitu života a bohatou kulturní diplomacií. Jeho bohatství plyne především z luxusního exportu, špičkového vzdělání a turismu – návštěvnost země vzrostla o 70 %, přičemž Versailles i zámek Fontainebleau byly obnoveny jako oficiální sídla rodu.
Francouzská společnost v sobě dnes nese novou definici noblesy – ne už jako odtržené aristokracie, ale jako kultivované sounáležitosti. V každodenním životě je kladen důraz na eleganci, jazyk, slušnost i konverzaci jako umění. Učitelé literatury a filosofie patří k nejváženějším profesím, zatímco od dětí se očekává schopnost vést argument kultivovaně už od raného věku. Obnova monarchie se stala nejen politickým krokem, ale i kulturním obratem – návratem k estetice, tradici a tichému respektu k minulosti.
Rod de La Rochefoucauld se těší vysoké úctě, zejména díky své schopnosti vládnout s grácií a pevností zároveň. Jsou symbolem noblesy bez odtržení od lidu – a mnozí mladí Evropané sní o životě ve Francii, kde se šlechta opět stala vzorem, ne jen legendou
FRANCIE
Státní zřízení: Absolutistická monarchie
Královský rod: Sturluson
Úřední jazyk: Islandština
Počet obyvatel: 385 tisíc
Hymna: Ó Guð vors lands
Hráč: hiloxnxk
Reykjavík
Island je absolutistickou monarchií, která se i v moderní době drží svých vlastních pravidel. Královský rod Sturluson vládne z Reykjavíku už několik generací. Král není jen hlavou státu, ale také symbolem dávných tradic, paměti země a pojítkem s minulostí, která tu nikdy úplně nezmizela. Obyvatelé Islandu mají k panovníkovi úctu, ale současně jej sledují s typicky severskou rezervovaností, spíš jako strážce něčeho, co tu bylo dávno před nimi.
Země zůstala relativně stranou velkých světových konfliktů, ať už šlo o třetí či čtvrtou světovou válku. Island se rozhodl pro důslednou neutralitu. Nezapojil se do vojenských bloků, odmítl rozsáhlé alianční smlouvy a soustředil se na obranu vlastního ostrova, zdrojů a populace. Díky tomu zůstal uchráněn přímé zkázy, ale v jistém smyslu i zrychleného technologického rozvoje, který přinesly masivní válečné investice jinde. Island tak není zaostalý, spíš pomalejší.
Ekonomika stojí hlavně na rybolovu, obnovitelných zdrojích a turismu. Geotermální energie tu dává život nejen domům, ale i celé kultuře horkých pramenů, kde se lidé scházejí k debatám stejně vášnivým jako v parlamentních síních. Vesnice i města si udržují vysokou míru soběstačnosti a lidé jsou zvyklí spoléhat víc jeden na druhého než na stát.
Island je proslulý i neobvyklými zvyky, které působí návštěvníkům podivně a zároveň okouzlujícím dojmem. Během zimního slunovratu se zapalují dlouhé ohnivé průvody, které mají vyhnat zlou energii a přivolat světlo. Při svatbách bývá zvykem, že ženich složí několik veršů o rodině nevěsty, které pak recituje před shromážděným příbuzenstvem, než vysloví své ano. Na pohřbech se často veřejně předčítají rodokmeny zesnulého, sahající stovky let zpět, protože na Islandu je rodová paměť posvátnější než kterýkoli monument.
Královský dvůr je malý a zdrženlivý, ale jeho rozhodnutí mají sílu zákona. Islandští panovníci nikdy nestavěli svou moc na pompézních projevech. Král bývá vidět spíš při procházce mezi lidmi nebo při rybolovu než na velkých tribunách. A snad právě tím si zachovává autoritu, která na ostrově prokvetlém mechem znamená víc než kde jinde.
Island tak zůstal zemí, která se nesnaží za každou cenu dohánět svět. Nezachvátila ji horečka technologií, ani touha expanzivně obchodovat. Místní lidé věří, že není důležité být rychlý, ale pevný, a že největší hodnoty nejsou ty, které se měří růstem HDP, ale ty, které drží rodiny, komunity a ostrov pohromadě i v těch nejtemnějších zimních měsících.
ISLAND
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: di Perfetti
Úřední jazyk: Italština
Počet obyvatel: 54,5 milionů
Hymna: Marcia Reale
Hráč: pejtaprincess
Miláno
Itálie je konstituční monarchií s hlavním městem v Miláně. Monarchie zde přetrvala bez přerušení a pevně zakořenila svou přítomnost v kulturním, společenském i politickém životě země. Královský dvůr představuje tradici, důstojnost a kontinuitu, ale zároveň se pohybuje ve světě moderních médií, mezinárodních vztahů a veřejného tlaku. Král i členové jeho rodiny se pravidelně účastní veřejných akcí, vystupují v televizních rozhovorech a jejich vyjádření jsou pečlivě analyzována, často mezi řádky.
Země sama je vyspělá, stabilní a technologicky propojená se světem. Městská centra žijí rychlým tempem, zatímco venkov si udržuje silný vztah k tradicím. Umění, architektura, hudba i kuchyně hrají stále důležitou roli v každodenním životě. Národní identita je zde silně propojena s estetickými hodnotami, jazykem a krajinou. Zdravotnictví a vzdělání jsou na vysoké úrovni, ekonomika stojí na kombinaci domácí soběstačnosti, turismu a špičkových inovací. Významnou roli hraje i módní průmysl, design a udržitelná výroba. Společnost je rozmanitá, generace mladých lidí jsou aktivní, vzdělané a připravené zpochybňovat zažité pořádky – s úctou, ale bez pasivity.
Král má tři děti. Nejstarší syn, narozený z prvního manželství, byl oficiálně určen následníkem trůnu. Jako dítě vychovávaný na očích veřejnosti, vyrůstal s vědomím odpovědnosti, ale také pod tlakem očekávání, které ne vždy odpovídá době. Jeho mladší sestra, vychovávaná po jeho boku, si mezitím získala srdce veřejnosti svou otevřeností, inteligencí a neformálním vystupováním. Ačkoli nebyla původně považována za vážnou kandidátku na trůn, veřejnost ji přijala jako symbol čehosi nového a pravdivého. Podle zákona může trůn zdědit i žena a otázka následnictví se tak stala předmětem tiché, ale silné debaty.
Veřejnost je rozdělena. Jedna část podporuje prvorozeného syna jako záruku stability, legitimity a kontinuitu s královskou linií. Druhá volá po změně a vidí v princezně představitelku nové éry, která by mohla monarchii otevřít a přiblížit lidem. Diskuse probíhá v médiích, v kavárnách i mezi členy parlamentu – a přesto nikdo veřejně nevyslovuje, co si možná myslí všichni: že ať už rozhodnutí padne jakkoli, otřese zemí. V atmosféře země je cítit napětí. Mnozí věří, že rozhodnutí, které čeká, nebude pouze o jménu. Bude o směru. O tom, čí hlas se bude od nynějška považovat za důležitější.
ITÁLIE
Státní zřízení: Absolutistická monarchie
Královský rod: —
Úřední jazyk: Maďarština
Počet obyvatel: 10,3 milionů
Hymna: Himnusz
Hráč: —
Debrecín
Maďarsko je absolutistickou monarchií, kterou vede rod Barlabássy - linie, jež se může pyšnit hlubokými kořeny, sahajícími až do dob Arpádovců. I když okolní státy prošly revolucemi, pády monarchií a demokratickými experimenty, Maďarsko si po Třetí i Čtvrté světové válce udrželo tradiční řád téměř beze změn. Zatímco jiní hledali nové systémy, Maďaři se semkli kolem svých polí, řek a dvorských sálů, jako by tím chtěli zastavit běh dějin.
Hlavním městem je Debrecín. Není to bývalá okázalá Budapešť, ale město záměrně vybrané po Čtvrté světové válce, aby symbolizovalo návrat k ryzímu maďarskému duchu, bez starých metropolitních ambicí, a taky tradice. Tady se konají největší jarmarky s paprikou, vínem a krajkami, a když královská rodina prochází mezi stánky, lidé jim podávají dary a sklánějí se v úkloně, která je spíš srdečná než formální.
Rod Barlabássy je pevně zakotvený nejen v dějinách, ale i ve srdcích obyčejných lidí. Král s královnou jsou známí svou vzájemnou něhou, kterou nezakrývají ani na veřejnosti, a děti vyrůstají převážně na venkovském sídle nedaleko hlavního města, kde se učí jezdit na koni, vyrábět keramiku a tancovat čardáš pod dozorem starých mistrů lidových tanců. Každé jaro pořádají Velký den vína. Svátek, kdy panovník i jeho rodina v krojích slavnostně sestoupí do vinic a společně s místními začnou sbírat první hrozny. Říká se, že požehnání úrody z úst krále má v Maďarsku větší váhu než všechny exportní smlouvy.
Ekonomika stojí na pevných základech: zemědělství, potravinářství, kvalitním řemeslu a stabilním domácím trhu. Ale víno, klobásy, krajky a jemně malovaný porcelán z Maďarska mají ve světě svůj jistý zvuk. Právě pro tu trpělivost a péči, s jakou tu lidé své výrobky tvoří. Kdo sem přijede z chladnější severní Evropy, bývá překvapen barvami, smíchem a pomalým tempem, které dávají člověku čas se nadechnout.
Monarchie tu není jen státní strukturou. Je to síť vztahů, přísah a zvyků, které sahají od městských radnic až po nejmenší vesnické dvorky. Každý dospělý Maďar jednou za život skládá slavnostní přísahu věrnosti králi. Ať už při dožínkách, svatbě nebo jiné důležité události. A tak se upevňuje to, co Maďarsko odlišuje od ostatních: víra, že opravdová síla spočívá spíš v pevném objetí rodiny a ve společně sdílených hostinách než v rychlých ziscích či mocenských hrách.
Maďarsko zůstává. Jako kraj čardášů, švestkového koláče, vinných sklepů a krojů s tolik barevnými výšivkami, že by vedle nich i rakouský dvůr vypadal stroze. A když sem někdo z ciziny přijde a ptá se, proč tu nikdo neřeší čas, Maďaři se jen usmějí a řeknou, že kde se příliš spěchá, tam často schází srdce.
MAĎARSKO
Státní zřízení: Absolustická monarchie (císař)
Královský rod: von Wittelsbach
Úřední jazyk: Němčina
Počet obyvatel: 78 milionů
Hymna: Heil dir im Siegerkranz
Hráč: 𝐹𝑟𝑎𝑛𝑐𝑒𝑠𝑐𝑎
Berlín
Německá federace je absolutistickou monarchií s federativním uspořádáním. Vládne jí císařský rod von Wittelsbach, obnovený po období republik jako symbol kontinuity, důstojnosti a pořádku. Hlavním městem je Berlín, ale moc se rozlévá napříč jednotlivými zeměmi – Bavorsko, Sasko, Severní Porýní, Durynsko. Každá z nich má své vlastní zákony, parlamenty, školské i kulturní systémy. Přesto žádná nepochybuje o autoritě krále. Jeho vůle stojí nad každým článkem ústavy.
Německo je ekonomickým lídrem světa. Díky vysoké technologické soběstačnosti, promyšlené logistice, decentralizované energetice a absolutní důvěře v systém se zemi podařilo nejen přežít globální otřesy, ale stát se oporou. Není závislá na ostatních, a právě proto si může vybírat. Obchodní vztahy buduje pragmaticky, udržuje diplomatické vazby napříč kontinenty a přitom si ponechává určitou rezervovanost. Když se mluví o důvěře, v Německu se mluví o číslech, ne o emocích.
Minulost dvou světových válek je přítomná v architektuře i učebnicích, ale ne v tónu. Německo se snaží udržet pevné vztahy se svými sousedy, bez výmluv nebo výčitky. Historie není zapomenuta, ale dávno zpracována do politiky, která hledí kupředu.
Federativní systém umožňuje regionům určitou míru autonomie. V kultuře, jazyce i hospodaření. Zásadní rozhodnutí však přicházejí z Berlína a nepřipouštějí zpochybnění. Opozice zde existuje, ale ne jako revoluce, spíš jako připomínka, že systém ještě dýchá. Žádný hlas však nesmí být příliš hlasitý. Přesnost je ctností, odchylka hrozbou.
Společnost je efektivní, vzdělaná a disciplinovaná. Lidé věří v řád, věří v zákon. Možná ne vždy věří ve smysl, ale věří ve fungování. A to většině stačí. Monarchie je vnímána jako logická součást systému. Reprezentuje stabilitu, ne kult. A císař? Je vždy tam, kde má být. Ani víc, ani míň. Německo působí jako stát, kde vše funguje. A ono skutečně funguje. Ale právě tím občas zapomíná, že i člověk je součástí rovnice.
NĚMECKÁ FEDERACE
Státní zřízení: Absolustická monarchie
Královský rod: Wielopolski/Wielopolska
Úřední jazyk: Polština
Počet obyvatel: 34 milionů
Hymna: Za króla i wiarę
Hráč: Ave_Caesar
Varšava
Polsko je absolutistickou monarchií, kde se víra a moc opírají jedna o druhou, ale každá si přitom hlídá vlastní prostor. Vládnoucí rod Wielopolski drží korunu s vědomím, že není jen z vůle krve, ale z Božího řádu. Král sídlí ve Varšavě – městě středověkých stínů a mramorových siluet, kde chrámové zvony zní častěji než sirény. Země je silně katolická, a to nejen oficiálně. Náboženství prostupuje školstvím, armádou, právem i jazykem. Zde se neseká kříž – zde se před ním mlčí.
Aktuální papež pochází z Polska a lid je na to hrdý. Král mu formálně projevuje oddanost, ale v jádru si ponechává odstup. Přílišná blízkost ke katedrále by oslabila dvůr a dvůr na to nikdy nezapomíná. Církev má právo ovlivňovat veřejný život, ale ne směřování země. A právě to činí vztah mezi trůnem a svatým stolcem klidným jen navenek.
Následnictví trůnu je výlučně mužské. Dcery panovníka nejsou odmítány, ale posílány jinam, do diplomatických struktur, klášterních řádů, nebo jako prostředek sňatkové politiky. Nikoho nenapadne tuto tradici zpochybňovat. Ne snad kvůli trestu – spíš proto, že některé věci se nezpochybňují. Nepsaný kodex cti je v Polsku silnější než ústava.
Země působí jednotně, klidně, téměř neproniknutelně. Ulice jsou čisté, školství přísné, veřejná vyjádření přesná a zdrženlivá. Společnost oceňuje disciplínu a víru víc než inovaci nebo hluk. Vlaky jezdí včas, média referují stručně a slavnosti začínají modlitbou.
Na mezinárodní scéně je Polsko zdrženlivé, ale nepřehlédnutelné. Má silné historické vazby na Československo. Váží si ho, ale zároveň ho považuje za příliš liberální. Mezi oběma státy panuje opatrná úcta i názorové napětí, zejména v otázkách víry, následnictví a společenské role žen. Polská armáda je považována za nejsilnější na světě – početná, disciplinovaná a dokonale vycvičená. Nenabízí se, ale je stále přítomná. Daleko větší odstup panuje vůči Nové Asii, kterou Polsko vnímá jako bezbožnou a vnitřně nebezpečnou. Diplomatické styky existují, ale zůstávají chladné a přísně formální. Hranice sice nesdílejí, ale myšlenkové rozdělení je ostré a neústupné.
Polsko věří v pořádek. V hierarchii, v povinnost, v modlitbu, která začíná i končí den. Není hlučné, ale slyší se. Není agresivní, ale ustupuje jen Bohu.
POLSKO
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: —
Úřední jazyk: Němčina
Počet obyvatel: 9 milionů
Hymna: Gott erhalte Albert den Kaiser
Hráč: —
Vídeň
Rakousko je konstituční monarchií, která po pádu starého habsburského impéria našla vlastní způsob, jak pokračovat dál, aniž by zcela přerušila pouto s minulostí. Po atentátu v Sarajevu, při němž byl zabit arcivévoda Ferdinand, se habsburská linie začala hroutit pod tlakem válek a vnitřních rozporů. V té době sehrál klíčovou roli rod von Kielmansegg, vzdáleně příbuzný Habsburkům přes vedlejší štýrskou větev a tragicky spojený s onou osudnou událostí. Byl to právě vévoda Leopold von Kielmansegg, bratranec Ferdinanda, kdo seděl v jiném voze a atentát přežil. Po První světové válce, kdy se československé i uherské země vydaly vlastní cestou, bylo Rakousko zlomené, ale toužilo zachovat korunu. A tak byl rod von Kielmansegg povolán na trůn jako přirozený nástupce habsburského odkazu.
Vídeň zůstala hlavním městem a stala se novým středobodem monarchie, ale o to více soustředěné na svůj měšťanský šarm, hudbu a staré dvorské tradice. Císařští přijali tento úděl s vážností a tiše nesli vzpomínku na Ferdinanda jako důkaz, že jejich rod zaplatil historii vlastní krví.
Rakousko má s Německou federací společný jazyk, mnoho kulturních zvyklostí i velmi podobnou vlajku, rovněž výrazný podíl na Druhé světové válce. Přesto se Rakušané s potěšením distancují. Tvrdí, že k Německu nepatří. Vzdělávací systém klade větší důraz na umění, literaturu a staré společenské kódy. Každý rok se ve městě koná Den bílých rukavic, kdy se na náměstích tančí, čtou básně a lidé se zdraví starodávnými dvorními úklonami. Je to připomínka, že v Rakousku má moc stále podobu jemného gesta víc než rázných prohlášení.
Jenže když se Evropa opět otřásá, Rakousko neváhá. Ve Třetí i Čtvrté světové válce stálo bez velkých debat na straně Německa. Je to vztah plný rozporů. Během míru si Rakušané pečlivě pěstují vlastní odstín němectví, vyprávějí vtipy na německou přímost a hlasitost, ale když přijde chvíle zkoušky, znovu vyvěsí spojenecké prapory a císař von Kielmansegg přivítá vyslance z Berlína s otevřenou náručí.
Ekonomika stojí na stabilním průmyslu, špičkovém řemesle a turistice. Alpy zůstávají magnetem pro návštěvníky z celého světa, Vídeň láká na operní představení i kavárny, kde se mezi mramorovými stolky šeptají politické klepy. Monarchie je tu více než politický systém. Je to způsob života. Císař Albert není panovníkem v autoritářském smyslu, spíš patronem a dirigentem velkého orchestru, který hraje podle starých not, ale nikdy neustane.
A tak Rakousko zůstává – mezi vlastními valčíky a německými pochody, mezi vzpomínkou na Ferdinanda a pragmatismem nových časů. Je to země, kde se zdánlivá slabost proměňuje v houževnatost a kde dvorní úklona může mít nakonec větší váhu než jakýkoli vojenský rozkaz.
RAKOUSKO
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Dragos
Úřední jazyk: Rumunština
Počet obyvatel: 17 milionů
Hymna: Deșteaptă-te, române!
Hráč: —
Bukurešť
Rumunsko je konstituční monarchií, která působí tiše a uzavřeně. Vládne mu rod Dragos, stará dynastie, jejíž jméno se v zemi vyslovuje se zvláštní směsí úcty a opatrnosti. Sídlo královské rodiny stojí v Bukurešti, ale její skutečný duch vane z Karpat – z prázdných zámků, mlčenlivých kaplí a vesnic, které znají svá pravidla lépe než zákoník.
Koruna zde nemá přímou moc, ale nese váhu. Král je garantem ústavy, spojovacím článkem mezi tradicí a moderní vládou. Nezasedá v parlamentu, ale jeho ticho je důležitější než tisíc hlasů. Jeho přítomnost drží rovnováhu v zemi, kde se hranice mezi vírou, povinností a strachem nikdy zcela nerozpustily.
Rumunština je jediným jazykem státu, ale v některých oblastech se stále mluví maďarsky, německy nebo šepotem. Společnost je zdrženlivá, konzervativní, hluboce zakořeněná v lokálních komunitách. Víra – především pravoslavná – je oporou i zrcadlem. Kostely stojí na každém kopci, a každé město má svou svatou i svou legendu. Královský dvůr nepůsobí okázale. Není určen k obdivu, ale k bdění. Monarchie přežila, protože byla nenápadná. Nechyběla, když byla slabá, a nevyčnívala, když byla silná. Rod Dragos se drží zásady: nezklamat. A to stačí.
Země je stabilní, ale nepůsobí srdečně. Mladí lidé odcházejí do ciziny, ale mnozí se vracejí. Ne kvůli ekonomice, ale kvůli tichu, které nikde jinde není. Rumunsko není stát, který by lákal. Ale když ho člověk opustí, začne ho slyšet – v paměti, v dechu, v tom, co zůstalo nedořešeno.
Parlament funguje, ale je obezřetný. Politika je tvrdá, přímá, málokdy upřímná. Korupce existuje, ale jen na určitých úrovních. Nad nimi bdí jména, která se nemění – staré rody, dvůr, církev. Demokracie zde není přáním, ale kompromisem. A to většině vyhovuje. Rumunsko je zemí, která dýchá pomalu. Dává přednost kameni před slovem. Nechlubí se, nevolá. Ale nikdo, kdo ho kdy poznal, na něj nezapomněl.
RUMUNSKO
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Ypsilantis/Ypsilanti
Úřední jazyk: Řečtina
Počet obyvatel: 10,5 milionů
Hymna: Hymn to Liberty
Hráč: —
Nauplion
Řecko je konstituční monarchií, která po sérii republikánských pokusů a ekonomických pádů v minulém století našla svůj stabilizační bod v královském rodu Ypsilantis. Tato dynastie se hrdě hlásí k hrdinům řecké války za nezávislost, a právě proto byla po Čtvrté světové válce povolána k trůnu jako ztělesnění starého ducha Hellady. Hlavní město bylo přeneseno do Nauplionu, někdejšího prvního sídla řeckých králů, aby se tak zdůraznila symbolická kontinuita a přetrvávající pouto s historií.
Král je osobnost, o níž si lidé šeptají víc, než oficiální kroniky připustí. V očích veřejnosti je to monarcha, který si získal popularitu svým charismatem, lehce drsným humorem a velkolepými projevy při státních svátcích. Současně však lidé dobře vědí, že jde o muže vášní. Král má totiž po celé zemi, a prý i za jejími hranicemi, celou síť nemanželských potomků, které zplodil během let plných diplomatických návštěv, plesů a diskrétních milostných eskapád. Přesto oficiálně má jen jedno legitimní dítě, svého oficiálního dědice, kterého počal se svou manželkou v domluveném sňatku. K žádnému dalšímu dítěti se nikdy oficiálně nepřiznal. Řekové na to nahlížejí různě. Jedni to berou s úsměvem jako součást jejich víry. Jiní v tom vidí skvrnu na tváři monarchie a šeptají o tom, zda jednoho dne některý z levobočků nevzbudí nároky.
Ekonomicky a společensky je Řecko zemí kontrastů. Turismus a vývoz tradičních plodin zůstávají základem hospodářství, ale technologická a průmyslová základna zaostává za téměř celou Evropou. Země žije z krásy moře. Řecko je hluboce pravoslavné, kláštery v horách zůstávají duchovními centry a ikonami. Přitom mladá generace, především ve městech, tíhne k západní kultuře, festivalům a ateismu.
Na královském dvoře se to promítá zvláštním způsobem. Oficiální recepce v Nauplionu mísí starobylý byzantský rituál s lehkostí středomořských nocí. Král se obklopuje intelektuály, sbírá moderní umění a hostí operní soubory, ale také udržuje tajné kanály s vlivnými rodinami z venkova, které ho drží pevně připoutaného k tradičnímu Řecku. A tak tu monarchie stojí trochu jako divadlo, trochu jako poslední pevnost identity. V zemi, kde každý kámen nese příběh o bozích, hrdinech a zradách, není král s levobočky žádná ostuda. Spíš připomínka, že i dnes se historie píše lidskou slabostí i vášní.
ŘECKO
Státní zřízení: Absolustická monarchie
Královský rod: Howard
Úřední jazyk: Angličtina
Počet obyvatel: 83 milionů
Hymna: God Save the King
Hráč: katdareba
Londýn
Po období hluboké politické nestability, ekonomické krize a narůstajících separatistických hnutí během 21. století se Velká Británie začala pomalu rozpadat. Brexit spustil řetězec událostí, které vyústily v druhé skotské referendum a těsné rozhodnutí o nezávislosti. Krátce nato došlo ke sjednocení Irska a Severní Irsko opustilo unii. Bývalé Spojené království Velké Británie a Severního Irska přestalo existovat – zůstaly Anglie a Wales, které tvořily dočasný parlamentní svaz.
Ten se však neudržel. V době Třetí světové války země čelila rozsáhlým kybernetickým útokům, ekonomickému kolapsu a masivním protestům. Demokratické instituce postupně ztratily důvěru lidu, a roku 2043, po faktickém zhroucení vlády a několika měsících občanských nepokojů, se k moci dostala tzv. Rada pro národní obnovu. Ta obnovila monarchii – ne jako nostalgii po minulosti, ale jako symbol záchrany a jednoty.
Windsorský rod byl ale považován za zkompromitovaný. Spojený s dávnými skandály, nečinností během krize a ztrátou důstojnosti. Novým panovnickým domem se stal rod Howard, jedna z nejstarších aristokratických linií v zemi, s kořeny sahajícími až k tudorovské éře. Edward Howard I., potomkem vévodů z Norfolku, byl korunován jako král Spojeného království. Monarchie byla obnovena v podobě absolutistické vlády – tentokrát bez iluzí o parlamentní rovnováze.
Současné Spojené království působí klidně, ale sevřeně. Země je silně centralizovaná, s vysokou mírou kontroly veřejného prostoru a přísnými pravidly pro svobodu slova, pohybu i tisku. Král vystupuje jako národní otec, obnovitel řádu a garant bezpečí, ale pod jeho vládou se změnila definice svobody. Opozice se toleruje jen potichu, humor se stal opatrnějším a minulost se přepisuje s ohledem na nový režim.
Navenek působí monarchie sebevědomě. Velvyslanci nosí tmavé pláště s vlajkovými výšivkami, britské ozbrojené síly byly reorganizovány a působí opět ve světě. Ovšem jen na místech, kde to král považuje za „morálně čisté“. Země už není tím, čím bývala, ale ti, kdo přežili její pád, vědí, že někdy je pevná ruka přijatelnější než pád bez dna.
SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: de Monpezat
Úřední jazyk: Finština
Počet obyvatel: 24 milionů
Hymna: Du gamla, Du fria
Hráč: makima9102
Stockholm
Swendway je konstituční monarchií, která vznikla během Čtvrté světové války spojením tří severských zemí – Norska, Švédska a Finska. Z nouzové aliance se stalo trvalé sjednocení, přijaté nejen kvůli vojenské ochraně, ale i kulturnímu přežití. Hlavním městem se stal Stockholm, jako kompromis mezi dědictvím a dostupností. Vládne královský rod de Monpezat – starobylá linie, která kdysi vzešla z dánských krví, ale v nové zemi nalezla své nové kořeny.
Swendway leží v chladném pásmu severu a sousedí s Ruskem. Přestože přístavní města prosperují díky mezinárodnímu obchodu a námořní dopravě, hospodářská situace země zůstává napjatá. Neúrodná půda, krátká sezóna a nedostatek surovin brání většímu rozvoji. Stát funguje, ale pomalu. Mnohé projekty zůstávají nedokončené, jiným chybí lidé. Země balancuje mezi pokrokem a vyčerpáním.
Na druhé straně Swendway patří k absolutní světové špičce ve vzdělávání. Školský systém je bezplatný, důsledně strukturovaný a silně propojený s hodnotami osobní zodpovědnosti, tolerance a technické zdatnosti. Mladí Swendwaané jsou vzdělaní, jazykově vybavení a často hledají uplatnění v zahraničí, kde jejich kvality nacházejí rychle odezvu.
Úředním jazykem je finština, ale ve větších městech se běžně mluví i švédsky a norsky. Země si klade za cíl být jednotná, ale ne jednotvárná. Identita Swendwaye je klidná, ale pevná – tvořená zimou, knihami, mořem a pamětí. Vládce není vnímán jako mocnář, ale jako opěrný bod: stabilní, důstojný, s malým hlasem, ale silným gestem.
Obyvatelé Swendwaye jsou známí svou skromností, přesností a smyslem pro komunitu. Každé město pořádá tzv. Týden rovnováhy – tradici, během níž se slaví práce rukou, péče o okolí a dobrovolnictví. Zvykem je zanechat během tohoto týdne jednu drobnou anonymní pomoc pro neznámého souseda. Přestože se málokdy mluví o hrdinství, každodenní loajalita k celku je považována za největší ctnost.
SWENDWAY
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Castillo
Úřední jazyk: Španělština
Počet obyvatel: 52 milionů
Hymna: Marcha Real
Hráč: maliaeh
Madrid
Španělsko je elegantní a vlivná evropská monarchie. Vládne mu již po několika desetiletí královský rod Castillo, jehož současnými představiteli jsou král Alejadro J. Castillo a po jeho boku mu stojí královna Charlotte L. Castillo. Vyrovnaný a ambiciózní pár, který spojuje aristokratickou důstojnost s moderním myšlením. Španělsko je zemí, kde se historické kořeny prolínají s aktuálními trendy, a kde monarchie hraje klíčovou roli nejen v politice, ale i v kultuře a společenském životě. Hlavním městem je Madrid. Pulzující metropole, v níž sídlí i královská rodina. Jejich oficiálním domovem je Palacio de Cristal, futuristické sídlo postavené na místě původního královského paláce, který byl zničen během konfliktů starého světa. Nový palác je symbolem rovnováhy mezi tradicí a pokrokem. Kultura Španělska je výrazně zakořeněná v emocích, umění a společenských rituálech. Flamenco, pouliční fiesty, náboženské procesí i moderní festivaly vytvářejí pestrou směsici starého a nového. Umění, hudba a móda jsou nedílnou součástí identity země a jsou aktivně podporovány samotnou královskou rodinou. Přestože se Španělsko formálně neřídí kastovním systémem, společenská hierarchie a aristokratické tradice jsou hluboce zakořeněné a stále respektované. Mezi nejvýznamnější památky patří ikonická katedrála Sagrada Familia v Barceloně, která je nejen duchovním symbolem národa, ale i technickým a uměleckým zázrakem. V Granadě stojí Alhambra. Jedná se o nádherný palác a zahrady, které slouží jako letní sídlo královské rodiny. V Madridu najdeme královskou operní scénu Teatro de la Reina, kde se často střetává tradiční hudba s moderním uměním a kde královna Isadora čas od času navštěvuje představení inkognito. Turisté mají možnost zažít nejen bohatou historii, ale i současný život země. Mohou se vydat na prohlídku Palacio de Cristal, projít se slavnými galeriemi v Bilbau nebo se zúčastnit festivalu světel v Seville, který každoročně přitahuje návštěvníky z celého světa. Pláže Costa del Sol a ostrova Mallorca nabízejí odpočinek, zatímco ulice Barcelony a Valencie pulzují životem, módou a špičkovou gastronomií. Španělsko se dnes zaměřuje na mezinárodní diplomacii, kulturní export, luxusní zboží a umění. Jeho vliv přesahuje hranice Evropy a španělská značka je spojována s kvalitou, estetikou a sebevědomím. Své královské potomky vychovávají v duchu šlechtické disciplíny, s důrazem na image, rodinnou čest a loajalitu vůči koruně.
Minulost rodu však není zcela bez skvrn. Nynější král se stal následníkem trůnu poté, co jeho starší bratr, princ Alberto, abdikoval kvůli vztahu s neurozenou dívkou. Tento skandál otřásl stabilitou dvora, ale král Alejandro spolu s královnou Charlotte rychle obnovili důvěru veřejnosti a upevnili mezinárodní postavení země. Od té doby je výběr partnerů královských potomků velmi pečlivě řízen a rod Castillo si hlídá, aby žádné rozhodnutí neohrozilo obraz monarchie. Dnešní Španělsko je tedy zemí kontrastů. Je to království, kde se pod leskem korun a slavnostních plesů skrývá hluboká diplomacie, strategické sňatky a silné osobní příběhy. Pro návštěvníky i obyvatele je to místo, kde krása, historie a moc jdou ruku v ruce a kde se minulost nikdy zcela neodděluje od budoucnosti.
ŠPANĚLSKO
