Turecko je absolutistickou monarchií, která se neodtrhla od minulosti – jen ji přetvořila k obrazu nového řádu. Vládne mu rod Pallache, vybraný během období chaosu po jedné z velkých válek jako záruka stability, kontinuity a důstojnosti. Hlavním městem je Istanbul, přestavěný jako metropole vlivu a paměti – město minaretů, palácových nádvoří, mramoru a kamenného klidu, kde každá ulice připomíná, že moc nikdy skutečně nezmizela.
Islám je s monarchií pevně propojený – ne ve formě teokracie, ale jako posvátný základ. Král není duchovním vůdcem v plném slova smyslu, ale přebírá titul „strážce víry“, podobně jako osmanští sultáni kdysi. Jeho legitimita se neopírá jen o krev, ale také o zbožnost, schopnost držet řád a udržet respekt duchovní elity. V zákonech je šaría přítomna, ale přeložená do systému, který chrání čest, loajalitu a náboženskou identitu bez otevřeného útlaku.
Politická opozice neexistuje. Ne proto, že by byla umlčená, ale protože není koncipována. Všechny rozhodovací procesy procházejí palácem, kde sídlí rady složené z věrných, odborníků i starých rodů. Lid je zvyklý čekat na rozhodnutí shora. Nevidí v tom slabost, ale pořádek. Demokracie je vnímána jako cizí koncept, který kdysi přinesl jen zmatek.
Společnost je hierarchická, disciplinovaná a nábožensky zbožná. Islám je základním rytmem života – v modlitbě, odívání, státních svátcích i vzdělávání. Jiná náboženství jsou trpěna, pokud se drží v soukromí. Ve školách se učí historie Osmanů, ale také „Obnova říše pod korunou“, jak ji nazývá státní propaganda.
Ženy mají své místo – vážené, ale jasně vymezené. Veřejný prostor jim není uzavřen, ale vstoupit do sféry moci znamená projít cestou plnou bariér, očekávání a skrytého odporu. Vládnout může žena jen v krajním případě – pokud není mužského dědice a pokud získá požehnání nejvyšších duchovních. I pak zůstává pod drobnohledem. Království je stavěno na mužských bedrech, a každá výjimka se počítá jako přelom, ne pravidlo.
Na východě země přetrvává napětí. Kurdsko není jménem vysloveným ve státní televizi, ale každý ví, co znamená. Obyvatelé některých pohraničních oblastí volají po větší autonomii – tiše, rituálně, bez naděje. Města žijí rušným obchodem, univerzitami a pevnou přítomností státu. Armáda je uctívaná, protože je považována za prodlouženou ruku koruny – čestná, čistá a neúplatná.
Turecko se navenek usmívá. Vyjednává, obchoduje, vstupuje do aliancí. Ale nikdy jako podřízený. Stojí samo za sebe. Představuje hrdý most mezi Východem a Západem – most, přes který smí přejít jen ten, koho uzná za hodného.