Jižní Amerika
Brazílie je konstituční monarchií, která stojí na rytmu půdy, tropického slunce a přísně vedené rovnováhy. Vládne jí královský rod Cochrane – dynastie, jež nevznikla z válek, ale z únavy z chaosu. Vznik monarchie byl kompromisem: spojení tradice s moderním řízením, které dalo státu tvář, hlas a stabilitu. Brasília je sídlem dvora i vlády – město betonu, zeleně a ceremonií, kde se slunce zrcadlí na naleštěných korunách a studených pohledech.
Král je ústavně omezen, ale nikoli nevýznamný. Mluví zřídka, ale jeho slova tvoří titulky. Jeho přítomnost není dekorací – je kotvou. Monarchie působí noblesně, vyváženě a zároveň pečlivě odměřeně. Příliš lidské emoce se nenosí. Důstojnost je vyšší hodnota než popularita.
Ekonomika Brazílie je stále významná, stejně jako v minulosti – zejména díky nerostnému bohatství a úrodné půdě. Na rozdíl od minulosti je však více uzavřená: vývoz a dovoz jsou omezené, preference směřují k soběstačnosti a vnitřnímu trhu. Cestovní ruch tvoří jednu z hlavních složek příjmů. Amazonie není jen symbolem, ale zdrojem – turisty přitahuje svou nedotčeností, ale i napětím. Pozorování anakond v hlubinách džungle je luxusní zážitek – a taky opatrně řízený program státního turistického fondu.
Společnost je pestrá a ne vždy rovná. Metropole září barvami, hudbou, festivaly. Venkov se drží starých rytmů, zvyků a sezón. Veřejný prostor působí svobodně, ale rámce existují. Kritika monarchie je možná – pokud se drží tónu. Cenzura neexistuje formálně, ale jazyk naučil lidi, co se neříká nahlas.
Brazilci jsou hrdí na svou zemi, přírodu i jazyk. Portugalština zde zní jako proud, v němž se mísí zpěv i varování. Lidé se usmívají, ale zároveň vědí, kdy se nedívat, kdy nepřiznat únavu, kdy tančit, i když hudba dávno skončila. Brazílie je stát, který působí otevřeně, ale dýchá dovnitř. Krása je skutečná, ale hlídána. A každý, kdo se v zemi ztratí, ví, že tu není náhodou. Všechno v Brazílii má své místo. I to, co je skryté.
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Cochrane
Úřední jazyk: Portugalština
Počet obyvatel: 159 milionů
Hymna: Hino Nacional Brasileiro
Hráč: —
Brasília
BRAZÍLIE
Chillovia je konstituční monarchií rozkládající se od andských vrcholků až po tichomořské pobřeží. Vznikla spojením bývalého Chile a Bolívie, dvou zemí, které sdílely nejen hranice, ale i krajinu, zvyky a duchovní vztah k horám. Zatímco okolní svět se zmítal ve válkách, rozpadech a přetváření map, Chillovia zůstala stranou. Ne ze zbabělosti, ale z rozhodnutí, že ticho může být mocnější než hluk. Svět kolem hořel, ale hory mlčely.
Vládnoucí rod Lupaca se netěší úctě kvůli moci, ale kvůli pokoře. Král není středem pozornosti, spíš jejím klidným bodem. Vládne z La Pazu, města ukotveného v nadmořské výšce i tradici. Jeho sídlo je prosté, obrácené k horám, a přístupné každému, kdo přijde s úctou. Politická rozhodnutí vznikají pomalu, často u kulatého stolu, se spoustou ticha mezi slovy. V Chillovii se nevěří v rychlost, ale v hloubku.
Posvátným a zároveň státním zvířetem je lama. V minulosti zdobila znak Bolívie, dnes je symbolem celé země. Dává vlnu, maso, mléko i klid. Je zobrazována na freskách v horských klášterech, na mincích i na rodinných praporech. Lidé věří, že lamy vnímají lidské smutky, a že pokud k tobě lama přijde bez vyzvání, něco v tobě volá po uzdravení.
V Chillovii má všechno svůj čas. Místo hospodářských závodů pořádá slavnosti sklizně. Namísto vývoje zbraní investuje do teras a zavlažovacích kanálů. Ve školách se učí nejen číst, ale i naslouchat větru. Návštěvníci často říkají, že v Chillovii se čas chová jinak. A domácí odpovídají, že on se tu nechová, on tu zůstává.
Zajímavostí je, že když někdo zemře v horách, jeho jméno se v některých komunitách tři dny nesmí vyslovit. Ne ze strachu, ale aby mu duše stihla najít cestu. Lidé místo jména jen řeknou: „Odešel vysoko.“
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Lupaca
Úřední jazyk: Španělština
Počet obyvatel: 36 milionů
Hymna: Voz de los Andes
Hráč: —
Cochabamba
CHILLOVIA
Nová Venezuela je absolutistickou monarchií, která ovládá celý severní pás Jižní Ameriky – od bývalého Ekvádoru až po Francouzskou Guyanu. Na první pohled působí jako nezlomné impérium, kterému s jistotou a leskem vládne královský rod Sucre. Méně nahlas se však mluví o tom, že na začátku stála slabost. Venezuela byla rozpolcená, oslabená vnitřními rozpory a ekonomickým úpadkem. Aby přežila, začala kolem sebe stahovat ještě křehčí sousedy. Ne kvůli dobytí, ale aby nebyla sama. Tak vznikl nový celek, který se rozhodl, že už nikdy nebude malý.
Hlavním městem zůstává Caracas, dnes obklopený monumentálními čtvrtěmi královské moci a centrálními paláci, kde se rozhoduje o všech zásadních otázkách bez potřeby parlamentu. Země má dva úřední jazyky – španělštinu a francouzštinu – symbol toho, že i jazyk byl nástrojem sjednocení i podrobení. Místní si zvykli přizpůsobovat výslovnost podle toho, kdo je právě poslouchá.
Nová Venezuela nevládne hlasitě, ale všude. Armáda je viditelná, přítomná v každém regionu, ve školách i médiích. Král je uctíván jako nezpochybnitelný otec národa, jeho obraz visí od přístavů po vnitrozemské vesnice. Loajalita není volba, ale samozřejmost. Přesto si většina lidí nepřeje návrat do minulosti – protože minulost byla ještě nejistější.
Země působí silně, jednotně a nedobytně. A přesně o to jí šlo – aby síla nahradila paměť na slabost. Nová Venezuela není pokojná. Ale je klidná. Tak, jak může být klidné jen to, co všechno drží pevně sevřené.
A přesto se říká, že moc, která je příliš pevná, se uvnitř začne lámat. Venkovské oblasti hlásí zpoždění v zásobování, některé úřady fungují jen tři dny v týdnu. Ceny na tržištích se mění potichu, ale pravidelně. V oficiálních zprávách je všechno v pořádku, a právě to budí pozornost. Krize se v Nové Venezuele neoznamují – jen se přežívají. A málokdo si dovolí položit otázku, kdy začne hlavní město pociťovat to, co okraje už dávno znají.
Státní zřízení: Absolustitická monarchie
Královský rod: Sucre
Úřední jazyk: Španělština / Francouzština
Počet obyvatel: 55 milionů
Hymna: Gloria al Bravo Pueblo
Hráč: thompsnova
Caracas
NOVÁ VENEZUELA
Paraguaysko-argentinská unie je konstituční monarchií, která se zrodila ze spojení dvou rozdílných světů. Vládne jí královský rod Lazarte, jehož jméno symbolizuje klid po bouři. Hlavním městem se stal Asunción, upravený tak, aby vyvažoval historii i budoucnost. Zatímco Buenos Aires zůstalo kulturním srdcem, politické těžiště unie se přeneslo do středu. Dvůr v Asunciónu je menší, ale formálnější. Město je symbolem nového začátku, ať už si ho každý vykládá jakkoliv.
Unie je známá jako země klidu. Hlasování v parlamentu probíhá v naprostém tichu. Žádné projevy, žádné potlesky. Jen pohledy, gesta a papír. V den hlasování platí zákaz veřejného vyjadřování. Tradice, která vznikla po dávném atentátu, je dodnes dodržována s obřadní vážností. Každý poslanec si své rozhodnutí nese sám. Hlas má váhu, protože není doprovázen slovy.
Důležitou roli v identitě země hrají královské vinice. Tyto pozemky nesmí být nikdy prodány cizincům a jejich vína se pijí výhradně při státních ceremoniích. Každá láhev je opatřena jménem, číslem a datem určení. Víno je zde symbolem paměti – tím víc, že oficiálně se paměť ztrácí. Královská rodina spravuje tyto vinice jako strážci, nikoli majitelé. Ročně se otevře jen několik málo lahví – při přísaze nového člena parlamentu, narození následníka nebo dni unie.
Po sjednocení byl přijat zákon o mlčení. Historické události před vznikem unie se ve školách nevyučují a ve veřejném prostoru se nezmiňují. Nezrušily se, jen se o nich nemluví. Země žije od okamžiku sjednocení dál. Občané vědí, co bylo, ale nikdo se neptá. Ne ze strachu, spíš ze zvyku. Vědomí minulosti je přítomno v gestech, v lidových písních, v tichu před hymnou. Každý nese svůj díl dějin, ale beze slov.
Unie působí poklidně, organizovaně a vřele, ale její pravidla jsou pevná. Monarchie není všemocná, ale hluboce zakořeněná. Koruna je symbolem rovnováhy, ne dominance. A ticho, kterým se věci dějí, je často hlasitější než křik jinde ve světě. V této zemi nevládne minulost, vládne přítomnost, která se pečlivě rozhodla, co si ponechá.
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: Lazarte
Úřední jazyk: Španělština
Počet obyvatel: 60 milionů
Hymna: Unidos en Silencio
Hráč: Maliaeh
Asunción
PARAGUAYSKO-ARGENTINSKÁ UNIE
Peru je konstituční monarchií, kde král nevládne silou, ale trpělivostí. Rod de la Puente sídlí v Limě, městě kamene a mlhy, odkud se neřídí říše, ale udržuje rovnováha. Monarchie tu není výrazem dominance, ale pamětí. Král nevydává zákony, ale každý z nich se nese jeho jménem. Parlamentní systém funguje, ale nikdy nepřebíjí váhu tradice. V zemi, kde jsou hory starší než psané dějiny, má slovo jinou váhu než jinde.
Peru je pomalé. Ne proto, že by bylo zaostalé, ale protože si uvědomuje, že rychlost není vždy známkou pokroku. Obyvatelé věří v věci, které nelze měřit – v půdu, rodinu, čas, předky. Modernizace přichází, ale jen tam, kde se neprotiví rytmu země. V některých vesnicích se stále rozhoduje podle starších, v jiných je internet běžnou součástí dne. Ani jedno není špatně. Tady vědí, že svět je složený z vrstev, ne z přímek.
Země mluví španělsky, ale v horách se ozývá quechua. Nikdo to nepokládá za problém. V Peru nejsou hranice jen mezi státy, ale i mezi jazyky, náboženstvími a krajinami. Křesťanství se tu propojilo s andskými zvyky, a není neobvyklé vidět kříž na vrcholu hory vedle kamenné svatyně věnované duchům větru. Víra není dogmatická – je vrstvená, pestrá a živá. Svátky se slaví pod širým nebem, za zpěvu, ticha a obětin.
Peru stojí mezi dvěma sousedy, kteří ho připomínají jen tím, čím není. Na severu roste Nová Venezuela – silová, rozpínavá, přesvědčená o vlastní velikosti. Usiluje o vliv a kontrolu, vyvolává napětí a testuje trpělivost ostatních. Na jihu leží Chillovia – tichá, mírumilovná, téměř netečná. S Peru sdílí lásku k horám a rytmus pomalosti, ale nikdy si nebyly blízké. Každý krok spolu váží jako gesto. A Peru kráčí samo.
Král není oslavován, ale ctěn. Ne jako božstvo, ale jako někdo, kdo ví, že moc bez pokory neznamená nic. Jeho korunovace probíhá v horách, ne v paláci. Předchází jí týden mlčení, půst a obřad na jezeře Titicaca, kde se voda považuje za nejstarší svědka země. Koruna není zlatá, ale tkaná z vláken, která symbolizují propojení s lidem – a ta zlatá, kterou pak nosí, je jen vnějším znakem.
Peru působí jako klidná země. A klidná také je – ale ne slabá. Stojí pevně, protože se nesnaží být někým jiným. Ve světě, který mluví čím dál rychleji, si zachovalo vlastní tón. A právě proto ho ostatní někdy slyší, až když všechno ostatní ztichne.
Státní zřízení: Konstituční monarchie
Královský rod: de la Puente
Úřední jazyk: Španělština
Počet obyvatel: 42 milionů
Hymna: Somos libres, seámoslo siempre
Hráč: Dany🥀
Lima
PERU
