Papalau je druhým nejmladším královstvím na světě, hned po Illee. Rozkládá se na desítkách ostrůvků, které leží rozházené po modrém oceánu jako zelené kamínky, sotva patrné na mapách, vyjma největšího ostrova Papuy, který král přizval do země. Vládne mu rod Reklai, dynastie, která se vyhoupla na trůn teprve před desetiletím, když se rozpadla stará republika, ochromená korupcí a spory mezi místními radami. Koruna měla být symbolem jednoty a nové éry, znakem, že Papalau má své vlastní panovníky a už nikdy nebude jen malou tečkou na okraji něčích zájmů. Dnes sídlí král s rodinou v paláci na okraji Kororu, města postaveného na několika propojených ostrůvcích, kde se moderní kanceláře střídají s tržišti a mezi administrativními budovami stále roste divoká zeleň.
Na první pohled působí Papalau idylicky. Lodě se vracejí z rybolovu, na trzích se prodávají banány, kokosové ořechy, ryby a látky pestrých vzorů. Turisté připlouvají za korály a čistou vodou, posedávají v plážových barech a vyprávějí si o tom, jak je tady všechno pomalejší a veselejší než doma. Jenže pod povrchem už dlouho klíčí otázky, které by před dvaceti lety nikoho nenapadly nahlas vyslovit. V kavárnách, úřadech i na verandách domů se čím dál víc mluví o republice. O tom, že monarchie je pro malý stát spíš zbytečný luxus, symbol minulosti, která se v moderním světě nenosí. Že by bylo lepší řídit Papalau podle starých náčelnických rad a dát peníze místo do dvora do nemocnic nebo škol.
Tyto myšlenky sem proudí ze sousedních ostrovů, kde republikánská hnutí rychle sílí, mají dostatek financí i lidí, kteří umí přesvědčivě mluvit k davům. Zatím je to všechno jen v náznacích. Pár novinových článků, řeči u kávy, několik drobných podnikatelských seskupení, která si potichu budují vlastní sítě. Dvůr to ale sleduje velmi pozorně. Král a královna začali posílat mladé diplomaty do světa uzavírat drobné obchodní dohody a jednat také o sňatcích, které by monarchii propojily s mocnějšími rody. Nikdo o tom nemluví otevřeně, ale v pozadí všeho leží jasný cíl: zajistit, aby koruna přežila, dokud se Papalau doopravdy nezakoření jako monarchie i v myslích obyčejných lidí.
Papalau se světových válek neúčastnilo. Nehořely tu města, nepadaly bomby. Malá průmyslová základna a závislost na rybolovu znamenají, že ekonomika je křehká. Koror sice roste - staví se nové hotely, nemocnice i správní budovy s klimatizací, ale venkovské ostrůvky vypadají stejně jako za časů pradědů. Lidé tu večer sedí na dřevěných terasách, popíjejí kokosovou vodu smíchanou s trochou rumu, zpívají staré příběhy o náčelnících a vyprávějí si, kde byl dnes nejlepší úlovek.
Královský dvůr se proto ocitá v citlivé pozici. Na oficiálních recepcích se usmívá, předává dary a podepisuje diplomatické listiny, zatímco v soukromí pečlivě sleduje každou novou skupinu, která by mohla pomýšlet na jiný politický řád. Papalau tak zatím zůstává královstvím, kde se koruna třpytí na mladé hlavě Reklaiů téměř lehce, skoro jako dekorace, ale nikdo si nemůže být jistý, jestli zítra nebude těžší nebo jestli se jednou nerozplyne úplně, spolu s představou, že malý ostrovní stát potřebuje vlastní trůn víc než vlastní rybářské sítě a lodě.