Maroko je konstituční monarchií, ale skutečná moc zůstává pevně v rukou královského rodu Almoravid. Země, jejíž hranice se kdysi zastavily u Sahary, se během Třetí světové války proměnila v největší politickou sílu severozápadní Afriky. Spojením s Burkinou Faso, Pobřežím slonoviny, Libérií, Sierrou Leone, Guineou, Senegalem, Mauretánií, Mali, Alžírskem a Západní Saharou vznikla říše, která překročila všechny dosavadní mapy. Získávání jednotlivých států bylo procesem diplomatických nabídek, výměn, někdy i přímého nátlaku. V době, kdy okolní svět kolaboval, Maroko nabízelo řád, ochranu, vodu – a vizi jednoty pod jednou korunou. A mnozí přijali. 

Král sídlí v Rabatu, přestavěném tak, aby zrcadlil starou slávu a novou autoritu. Město působí jako mekka moci: sály z bílého mramoru, vysoké minarety, zlaté dveře – a ticho, které přichází s respektem. Jazykem říše je arabština, francouzština slouží jako prostředek administrativy, ale v ulicích se mluví desítkami jazyků. To, co je v Maroku oficiální, bývá jasné. To, co je skutečné, bývá složitější.

Maroko dodnes usiluje o získání i posledních dvou států, které se odmítly připojit – Gambie a Guinea-Bissau. Ve vládní rétorice se o nich mluví jako o „ztracených sourozencích“, v televizi je připomínají dokumenty o jejich kulturním dědictví. Ve skutečnosti je jejich samostatnost vnímána jako nedostatek víry nebo odvahy. Každý rok v den sjednocení zní v projevech krále výzva, která má zároveň tón pozvání i varování.

Společnost je organizována hierarchicky. Úcta k autoritě je hluboko zakořeněná, stejně jako vědomí, že každý má své místo. Postavení žen je složité: v domácnosti jsou matky a nositelky cti, ve veřejném prostoru působí ztišeně, ale ne neviditelně. Existují ženy ve vedení institucí i umění, ale vždy s důrazem na skromnost a pokoru. O ženském hlasu se mluví jako o vodě – měkký, ale nezastavitelný.

Země je kulturně bohatá, duchovně živá a ekonomicky soběstačná. Obyvatelé si váží pořádku, času a symbolů. Každý školák se učí dějiny sjednocení, každý obchodník má ve vitríně alespoň jeden znak královské pečeti. V pátek se zastavuje práce a rodiny jedí společně. Po modlitbě zní z reproduktorů hymna, ne jako povinnost, ale jako rytmus, který stmeluje.

Maroko nevypadá jako říše – a právě proto jí je. Hovoří klidně, ale z pozice, která nepotřebuje být hlasitá. A jeho síla nespočívá jen v počtu států, které tvoří jeho tělo – ale v tom, jak přesvědčilo lidi, že jsou jedním hlasem. Aspoň navenek.