Princezna Lorraine se narodila jako čtvrté dítěte francouzskému králi Thibaultovi I. a jeho ženě Geneviève. Zatímco její starší sourozenci kralovali každé místnosti, do které vkročili, malá dívenka byla známá pro svou plachost, uzavřenost a nelibost k šatům se stovkami volánků. Na každé akci se raději schovávala za sukni své chůvy a po hodině se v slzách nechala odnést do pokoje. Otec si jí i proto nikdy příliš nevšímal, nebyla zkrátka dostatečně zajímavá, za to její matka ji vnímala jako obrovské zklamání a při každé příležitosti jí to dávala důrazně najevo. Velmi ráda ji srovnávala s její mladší sestrou Letty, která byla vším, co Lorraine nikdy nebyla. Pokud však královna očekávala, že to v dívce vzbudí nějakou touhu po změně, šeredně se přepočítala. Princezna se nadobro uzavřela do sebe, odmítala se svými rodiči i sourozenci mluvit více, než bylo nutné, a místo toho trávila dlouhé hodiny zamknutá ve svém pokoji nebo v královské knihovně se svými učiteli. Ti na ni nikdy nekřičeli, právě naopak. Nikdy nezapomene na okamžik, kdy ji poprvé za něco pochválili a neznělo to jako lež, kterou prohodili, protože kvůli jejímu titulu museli. Lorraine možná nebyla dokonalou princeznou, ale ve studiu, především v matematice a logice, vynikala jako málokdo. Již v osmi letech zvládla vyřešit rovnice, nad kterými se občas pozastavili i její mentoři. Své opravdové nadání ale objevila až v deseti letech, kdy jí bylo představeno programování. Nepatřilo sice do běžné výuky královských potomků, ale potřebovali pro Lorraine najít vhodnou náhradu za pár předmětů, které již splnila, a která by jí zároveň umožňovala se dále rozvíjet. Jejím rodičům to bylo stejně jedno, dokud se držela zbytku. Dívka byla již za několik měsíců schopná vytvořit jednoduché aplikace a programy a její zvědavost a touha po zlepšení a poznání rostla a rostla. První okamžik, kdy si začala pohrávat s myšlenkou, že by opustila svůj dosavadní život, nastal ve chvíli, kdy se poprvé nabourala do francouzské bezpečnostní sítě. Nic tam tehdy sice neprovedla, ale to vědomí, že by mohla, kdyby chtěla, jí kompletně změnilo pohled na věc. V patnácti letech již fungovala jako proslulá hackerka “t3¢n∆”, která za dost velký obnos peněz překonala i ten nejlepší firewall. Pokud si však ale naivně myslela, že na ni rodiče, jmenovitě její matka, naprosto zapomněli, šeredně se pletla. Jednou při rodinné večeři jí bylo oznámeno, že pro ni našli ideálního manžela, prince z Brazílie, a vezme si ho, jakmile jí bude osmnáct. Lorraine však rozzuřeně nekřičela ani neprosila v slzách o zrušení zasnoubení, jen s klidným pokýváním hlavy tuto zprávu přijala a odebrala se do svého pokoje. Jestli si před těmi pár lety s myšlenkou zmizení jen pohrávala, teď věděla, že to musí udělat a to brzy. Peněz měla víc než dost, takže po finanční stránce by to nebyl žádný problém, ale pro nový začátek potřebovala nejen vhodné místo, ale i jinou identitu. Nakonec její oko padlo na Illeu, byla zatím dostatečně technicky zaostalá, aby jí něco takového prošlo, a také se nemusela bát, že by se výrazně odlišovala vzhledem natolik, aby na sebe upozornila. V den svého útěku, méně než tři měsíce do plnoletosti, vypustila do éteru vir, který začal mazat všechny zmínky o její osobě, společně s fotkami. Po své komorné poslala matce dopis, v němž zběžně popisovala, že se rozhodla vzdát svého titulu a nepřeje si, aby se po ní pátralo. Když tohoto večera pro princeznu přišly služebné, aby ji připravily na večeři, našly pouze prázdný pokoj. Jako by se po Lorraine slehla zem. Nijak ji nepřekvapilo, když se po ní nerozjelo pátrání, ani ne kvůli tomu, že by věřila, že se její rodiče rozhodli respektovat její přání, ale čistě proto, že odjakživa věděla, že jim byla ukradená a takhle jim akorát ušetřila starosti. 
V Illei přistála již jako Vivienne Elizabeth Moore, dívka ze 3. kasty pocházející z Hudsonu, která kvůli svému nadání v cizině studovala IT techniku a nyní se měla vrátit, aby mohla nastoupit do jednoho výzkumného centra v Ottaru. Během přípravy na nový život si vytvořila všechny doklady, záznamy i neprůstřelný příběh, aby ji nic nemohlo zaskočit. Občas ji až překvapovalo, jak snadno a bez problémů všechno probíhalo. V provincii pracovala, budovala vztahy a po nocích si dále přivydělávala hackingem. Nedělalo jí příliš problém poradit si se zdejším technickým zaostáním, stačilo si vyrobit pár drobností pro své osobní používání a bylo to. Asi po čtyřech letech jí přišla nabídka až z paláce, aby s pár lidmi začala pracovat na vylepšení IT sítě a jejího kybernetického zabezpečení, vzhledem k plánované Selekci, a Vivienne ji nakonec přijala. Ačkoliv to bylo riskantní, vždy měla ráda výzvy a ta monotónnost života v Ottaru ji pomalu ale jistě nudila. Začít znovu mohla přece kdykoliv, pro všechny případy totiž měla v záloze dvě nové identity, kdyby ta v Illei nevyšla. Palác ale nebyl jediný, kdo se jí tenkrát ozval s lákavou nabídkou. Možná do této země utekla, ale nic jí nedlužila.