Na první pohled je to andílek se srdcem na dlani, žena, která svým úsměvem rozzáří místnost. A dříve to tak možná i bylo, snílek s křehkou duší a otevřeným srdcem. Jenže život na okraji společnosti člověka hodně změní a čím víc rostla, tím víc si uvědomovala, že pro lidi jako je ona, tu není místo. Takže z hodné, laskavé a optimistické dívky se stala žena, která viděla svět černobíle. Přestala řešit, jestli její slova zraňují, prostě řekla, co si myslela. Pokud ji někdo naštval, dala mu to jasně najevo. Neměla problém kohokoliv poslat do háje. Ovšem pořád v ní byla potřeba pomáhat lidem. V jejím okolí bylo několik rodin, které na tom byli ještě hůř než ona, takže pokud mohla, snažila se jim pomoct. Rozdělila se o jídlo, dávala jim oblečení, které už nenosila a častokrát pomáhala i v domácnostech. Stejně tak se snažila starat o zvířata, která někdo nechal na ulici. Nikdy nepochopila, jak někdo může domácího mazlíčka odložit. Nemohla si je nechat, protože na to neměli peníze, ale aspoň se je snažila udat do lepšího domova. Ne každý by to do ní řekl, protože si vytvořila masku, kterou ukazovala všem okolo. Pro všechny ostatní byla tvrdá, necitlivá, odtažitá, sarkastická a nepřístupná. Pro rodinu to byla dívka, která se dokázala vžít do emocí jiných, milovala všechny živé tvory (jen zvířata), měla sny a byla neskutečně citlivá a talentovaná. Měla v sobě ale i melancholickou část, pokaždé když se naučila novou písničku na hudební nástroj a došlo jí, že to nikdy nebude moct ukázat světu, že si nikdy nebude moct koupit vlastní klavír nebo kytaru. Když něco namaluje a dojde jí, že to navždycky zůstane jen v jejím pokoji. Malování a hra na hudební nástroje ovšem nebyly její jediné aktivity, kterým se ráda věnovala. Milovala se hrabat v hlíně, takže se snažila zahradničit. Znala každou květinu, kterou na světě lze najít. Její zahrádka byla ovšem chudá, skoro nic tam nebylo, vzhledem k tomu, že se snažili spíše pěstovat zeleninu. Milovala také čtení, klasici ji nebyli neznámí, ovšem měla i pár romantických, detektivních nebo hororových knih. Těch ale měla opravdu málo. Ovšem znala je nazpaměť, protože je četla pořád dokola. Uměla i docela dobře tančit. Její starší bratr ji to všechno učil. Vždycky si mu stoupla na nohy a nechala ho, aby ji vedl. Tenhle čas pro ni byl vždycky hrozně vzácný a nesla si ho s sebou do teď.