Narodila se jako pátá v pořadí, její rodina byla velmi početná. Měla tři starší bratry a jednu starší sestru, takže bylo jasné, koho se držela. Není divu, že jako dítě byla spíše klučičí holka, která si ráda hrála s auty, nosila jejich oblečení a snažila se chovat jako oni. Byla ještě moc malá na to, aby registrovala, že se venku děje něco špatného. Netušila, že se válčí nebo že se demokracie mění na monarchii. Neměla ani tušení, že brzo už nebude moct vybírat, čím bude chtít být. Naučila se hrát skvěle na klavír, kytaru i flétnu. Učili ji doma zpívat a tančit. Její starší bratr Albert s ní vždycky tančíval v obýváku. Když byla malá, stála mu na nohách a on s ní hopsal po pokoji. Jakmile vyrostla, brala to víc vážně. Jen díky němu uměla všechny tance. Všechno se zdálo krásné, měla domácí výuku, s dětmi z okolí neustále někde lezli a večer pak byla s rodinou. Jenže po další válce se všechno změnilo. Věděla to, vnímala to. Otec se vrátil unavený, zničený a v depresích. Její rodina se propadla do chudoby. Bylo období, kdy neměli co jíst. A kvůli zavedení kast neměli ani šanci se postavit na nohy. Museli přijmout svůj osud, aniž by se jich někdo zeptal a tady se pomalu začala rodit nenávist k systému. Nesnášela královskou rodinu za to, že ji dali kastu, ve které ani být nechtěla. Nesnášela je za to, že ji sebrali všechny její sny. Najednou už nemohla být slavná zpěvačka, ani hudebnice, ani tanečnice, nemohla být nic z toho. A přesně kvůli tomu zahořkla, ovšem moment, který ji donutil doopravdy nenávidět monarchii nastal, když její nejstarší bratr onemocněl. Věřila, že mu pomůžou, jenže celá země byla zničená a zdravotní péče pro ně nebyla dostupná. Neměli mu jak pomoct. Ona se ale nedokázala smířit s tím, že by o něj přišla, dělala všechno pro to, aby získala peníze. Když se jí povedlo dost našetřit, bylo moc pozdě. Její hrdina, kluk, který ji učil na kole, učil ji číst, psát a počítat, kluk, který pro ni sehnal všechny knížky, zařídil ji lekce zpěvu a hru na klavír. Kluk, který tady pro ni byl, když brečela, když se jí hroutily sny, najednou odešel a ona se s tím nedokázala smířit. Tohle byl moment, když začala doopravdy nenávidět krále a jeho rodinu, kdy ho začala proklínat, kdy si přála, aby ho někdo sesadil. Vinila ho za smrt svého bráchy a ani roky ten vztek nesmazaly. Když přišla pozvánka do selekce, nechtěla tam jít. Jenže její máma měla jiný názor, brala to jako příležitost. Neustále ji přemlouvala a nutila, až nakonec Viv podlehla a přihlášku podala. Rozhodně ale nadšená nebyla a doufala, že ji nevyberou.