Minulost:

Virginia Blair Rensford se narodila do jedné z bohatších rodin království Illea – do rodu, který nyní podporuje královskou rodinu a kulturu jejich země. Díky tomu se jedná o váženou rodinu, která po generace kráčí v pevných šlépějích tradice, důstojnosti a přísně stanovených hodnot. Její příchod na svět nebyl tichý ani nenápadný – ostatně nic, co se jí týkalo, nikdy takové nebylo. Narodila se do těžké doby, jen rok po zahájení třetí světové války a nic kolem nebylo v pořádku. Byla druhorozená. Prvním dítětem, hrdostí a chloubou rodičů, byl její starší bratr Theo – klidný, bystrý, přesný, vždy tam, kde měl být, a vždy tak, jak si přáli. A právě on se pro malou Virginii stal první velkou inspirací a později i jejím hrdinou. Obdivovala jej s dětskou upřímností. Nešlo o závist spíše o tichou fascinaci tím, jak dokázal klouzat hladce po vlnách, na kterých ona sama často ztroskotávala. Byl jako klíč přesně pasující do složitého zámku, který tvořila přísná pravidla jejich dětství. Theo byl zkrátka dítě, jaké si rodiče přáli – důstojný nástupce po otci, uhlazený, bystrý a zodpovědný. Každý jeho krok byl promyšlený, každé slovo mělo váhu. Dělal čest jménu Rensford ve chvílích, kdy bylo potřeba myslet jen na to nejlepší. Virginia oproti němu působila jako malý vítr, co se prohnal uličkami jejich rodinného sídla, než ho vůbec stihli zachytit. Už jako holčička byla všechno, co Theo nebyl – nespoutaná, hravá a rozpustilá. Když měl on na sobě nažehlenou vestu a uhlazené kalhoty, ona už běhala bosa po zahradě, se smíchem na rtech a vlasy rozcuchanými větrem. Její sukně byly věčně špinavé, lokty a kolena odřená a v očích jí plála jiskra vzdoru naprosto netušíc, co se děje ve světě za zdmi jejich sídla. A zatímco její bratr hladce proplouval přísným rodinným řádem, Virginia ho tiše a vytrvale porušovala. Rodiče ji i přesto milovali – jak by také ne – ale nejednou zaznělo v potemnělých salonech tiché povzdechnutí i občasné pohoršené kárání. Zvláště z matčiných úst několikrát zaznělo, jaké štěstí je, že má krásu po ní. Jako by snad vzhled byl poslední záchranou její dcery před naprostým chaosem. A snad opravdu věřila, že pokud už nebude dcerka vzorná, může být alespoň okouzlující. Což ona i opravdu byť jen na oko dovedla - bohužel jen na chvíli. Dětství Virginie tak bylo směsí kárání a lásky, pout a útěků. Neustále jí někdo něco připomínal – jak má mluvit, stát, sedět, chovat se. Jenže ona měla své vlastní tempo, vlastní pravidla a vlastní svět, do kterého ne každý mohl nahlédnout. Svět, kde se místo na plesy chodilo na koně, místo do učeben na hřiště a místo poslušnosti k dobrodružství. Vše se v jejím životě změnilo ve chvíli, kdy se Illea proměnila v království a rodiče se začali více zaměřovat na to, jak z jejich rodiny udělat váženou a všemi známou, nýbrž se starat o to, jestli jejich dcera dodržuje všechna pravidla, která jí byla nastavena. To ovšem nevinná Virgina netušila, co všechno se stane, až se její otec dostane více k moci a domluví ji vlastní místo u dvora - místo dvorní dámy princezny Melissy. Zaskočená Ginny místo přijala, ovšem se svým vlastním kulišáckým záměrem využít tuto příležitost trochu jinak, nežli jak si její rodiče představovali. Zatímco si oni představovali všechny možné příležitosti pro jejich dceru počínaje společenskou prestiží, studiem v paláci, a především potenciálem výhodného sňatku ve vyšších kruzích konče, Virginia se s princeznou spřátelila a dělala si víceméně cokoliv jen chtěla. Samozřejmě v jistých mezích tak, aby to odpovídalo palácovým předpisům a přísné etiketě, nebyla by to ale ona, kdyby si v každém pravidle nenašla nějakou tu vychytralou skulinku a té využívala naplno.