Violet se narodila druhého ledna během chladné, tiché noci, kdy zasněžené ulice Los Angeles utichly pod tíhou čtvrté světové války. Její příchod na svět nebyl očekávaný, natož vítaný. Byla neplánovaným dítětem slavné herečky Megan Fox, která tehdy stála na vrcholu kariéry a měla před sebou nabídky, o kterých snila celý život. Violet se svým narozením stala nečekanou překážkou – nehodícím se článkem v pečlivě vybudovaném příběhu dokonalého života. Megan, která nesla jméno po své prababičce a bývala miláčkem publika, nikdy neplánovala být matkou. Lidé ji milovali – nejen pro její krásu, ale i kvůli charismatu, kterým zaplňovala obrazovky i společenské akce. Její tvář zdobila titulní stránky magazínů a tělo, které si udržovala téměř posedle, bylo předmětem obdivu i závisti. Milovala svět reflektorů, červených koberců a falešných úsměvů – a nic na tom nezměnil ani začátek války. Až když bylo jasné, že se konflikt jen tak neukončí, se Megan stáhla do ústraní. A právě tehdy se narodila Violet. Od prvních dní vnímala Megan svou dceru jen jako další povinnost. Necítila k ní žádnou mateřskou lásku, nepřemýšlela nad jejím štěstím, netěšila se na její první slova. Violet vyrůstala v přepychu, ale bez citu. Obklopená chůvami, učitelkami a bezpečnostní službou, které měly zajistit, že dětský výkřik nebude nikdy slyšet na veřejnosti, byla prakticky zavřená ve svém domě. Paměť jí z dětství zůstala mlhavá – matčinu přítomnost vnímala spíš jako cizí parfém nebo vzdálené kroky na chodbě, než jako reálnou osobu. Válku si pamatovala jen skrze přerušované vyučování, přesouvání do bezpečnostních úkrytů a nekonečný pocit, že venku se děje něco strašného, co ona nikdy úplně nepochopí. Po skončení války se svět změnil. Ze Spojených států se postupně stala monarchie, a nový vládce Gregor Illea usedl na trůn. Zavádění kastového systému zpečetilo nový řád, v němž se lidé začali hodnotit podle své užitečnosti pro stát. Megan Fox, coby bývalá ikona filmového průmyslu, spadla do druhé kasty – umělců. Tato klasifikace automaticky určovala i postavení Violet, ačkoliv nikdy neměla potřebu se s tím ztotožnit. Byla stále dcerou slavné herečky, což ji stavělo do centra pozornosti, ale nikdy se v tom necítila doma. Studovala na nejlepších soukromých školách, jaké byly tehdy v Illee dostupné. Megan chtěla, aby její dcera šla v jejích šlépějích – viděla v ní pokračování své vlastní slávy, projekt, který se měl stát ještě úspěšnějším než ona sama. Ale Violet od malička cítila, že ji kamery, scénáře a herecké výkony nelákají. Opravdový klid nalézala pouze v hudbě. Zpěv se pro ni stal útočištěm, jediným prostředkem, jak vyjádřit vše, co jinak dusila v sobě. Po dokončení základní akademie se přihlásila na konzervatoř, kde se mohla konečně věnovat tomu, co ji naplňovalo. Studovala klasický zpěv, hudební teorii i moderní kompozici, a i přes přetrvávající tlak ze strany své matky školu úspěšně dokončila ve svých devatenácti letech. Megan to nesla těžce – její dcera měla být herečkou, oblíbenkyní médií, hvězdou filmového plátna, ne zpěvačkou v koncertních sálech. Každé setkání mezi matkou a dcerou bylo napjaté. Megan kritizovala Violet při každé příležitosti – její styl, postavu, veřejné vystupování i hlas. Violet se bránila, jak mohla, ale čím více se snažila stát na vlastních nohách, tím silněji ji matka srážela zpět. Cítila k ní odpor, který v sobě dusila roky, a časem se proměnil v opravdovou nenávist. Nenáviděla nejen Megan, ale vše, co představovala – kult krásy, pozlátko, falešný zájem a také druhou kastu, která ji v očích lidí dělala zajímavější, i když by nejraději byla neviditelná. Přesto se sláva, která s jejím jménem neodmyslitelně souvisela, stala nástrojem, který jí otevíral dveře. Během dvou let po ukončení konzervatoře uspořádala pět koncertů v různých městech Illey. Její poslední vystoupení proběhlo měsíc po jejích dvaadvacátých narozeninách. Měla tehdy pocit, že se konečně vydala vlastní cestou, že se jí daří budovat něco vlastního, bez stínu matky. Pak ale přišla zpráva o Selekci – oznámení, které rozvířilo celou zemi. Korunní princ Spencer hledal mezi mladými ženami budoucí královnu, a Selekce se stala nástrojem monarchie k udržení míru, prestiže i jednoty. Violet zprávu četla s nechutí. Nedokázala si představit, že by se dobrovolně vystavila pozornosti celé země, že by se stala součástí nějaké soutěže o přízeň prince, kterého nikdy neviděla. Přihlášku by sama nikdy nevyplnila. Ale její matka ano – ne doslova, ale natolik ji nepřímo nutila, připomínala jí její "povinnost", její "možnost změnit svůj život", až Violet nakonec podlehla. V slabé chvíli, unavená ze stálých výčitek, přihlášku odeslala. Bez nadějí, bez očekávání. Cítila se jako někdo, kdo vstupuje do světa, který nesnáší – opět kvůli někomu jinému, ne kvůli sobě.