Vincenzo je muž, který budí respekt ještě dřív, než cokoliv řekne. Má v sobě přirozenou autoritu, která nepramení z okázalosti, ale z ticha, jistoty a pohybu bez zbytečných gest. Ví přesně, co dělá, a neplýtvá energií na to, co není důležité. Jeho klid je nakažlivý, a když se někde objeví, lidé se často mimoděk narovnají, ztiší hlas nebo si rovnou upraví límec. A přesto – není chladný. Spíš jen velmi zvyklý mít věci pod kontrolou.
Je zodpovědný do morku kostí. Nesnáší chaos, nepřesnost a výmluvy. Pokud se na něčem domluvíte, bere to jako pevně dané. Není z těch, co si připomínají každou maličkost – očekává, že víte, co děláte. A pokud ne, pravděpodobně vás jen mlčky opraví pohledem.
Přes svou přísnost má v sobě jistou lehkost, hluboko zakořeněnou. V hlase má výrazný přízvuk. A když občas utrousí suchou poznámku nebo ironii s lehce pozvednutým obočím, není jasné, jestli vás právě pokáral nebo rozesmál. Umí lidi odzbrojit tím nejjednodušším způsobem – upřímností. Nikdy se nepodbízí, ale je nesmírně vnímavý. Pozoruje, chápe víc, než říká, a má výbornou paměť na to, co lidé raději zapomněli.
Jeho slabostí je tvrdohlavost. Když se pro něco rozhodne, jen těžko ho někdo přesvědčí o opaku. Potřebuje čas, aby přijal jiný úhel pohledu, a ne vždy se mu to daří. Má sklony přebírat odpovědnost za víc, než by měl, a pak si to vyčítá potichu, bez poznámek. Umí být netrpělivý, když někdo věci odkládá nebo když se kolem něj plýtvá časem. A i když působí klidně, v sobě je často sevřený – protože si myslí, že když povolí, věci se rozpadnou.
Ale i přesto je v něm něco, co lidi přitahuje. Ne kvůli úsměvu – ten ukazuje málokdy. Ale kvůli jistotě, že když se něco pokazí, Vincenzo tam bude. Ne s velkými slovy, ale s tichou neochvějností, která někdy znamená víc než cokoli jiného.