Narodila se jako druhorozená, ale stejně se cítí, jako číslo jedna. S jejím bratrem měla odjakživa vřelý vztah. Pamatovala si, jak vše dělali spolu. On byl ten, který ji chránil úplně přede vším. Jejich rodiče vždy byli přísnější, chtěli svým dětem dopřávat jen to nejlepší vzdělání a i proto Verity nastoupila v již mladém věku na prestižní školu. Na škole došlo k náhodnému útoku studentů, kteří byli ten rok vyhozeni. Bylo to kvůli výtržnostem a drogám, kterými porušovali školní řád. Masivní střelba zasáhla celý institut. Verity tento zážitek má jako v mlze, ale stále si pamatuje klíčové části. 
Poplach... Křik dětí a pak konečně... BUM! Byla to střelba? Ve škole nastal zmatek. Do její třídy vrazily muži v maskách. Ozvala se hlasitá střelba znovu. Několik jejích spolužáků bezvládně padlo k zemi. Verity se rozhlédla. Její šance na přežití byly nízké. Ale možná? Spatřila okno a proto k němu i doběhla a vyskočila z něj. Neváhala. Když už měla umřít, chtěla aby to byla ona, která si řekne kdy. Při dopadu z třetího patra upadla do bezvědomí.
Když se probudila, byla úplně sama. V bolestech. Skok z okna ji zachránil. Ale dopad ji způsobil zlomený obratel, pár žeber a těžký otřes mozku. Každý další den očekávala svého bratra v nemocnici. Potřebovala ho. Ale on? On nikdy nepřišel. Jejich pouto se navždy přelomilo a Verity se musela potýkat s bolestí a diagnostikovaným PTSD sama. na prestižní škole zemřelo padesát tři studentů, devět profesorů a jeden údržbář. Verity bylo dvanáct let. Tak malá a bezbranná. Sama. Její rodiče neměli čas, stále byli na služebních cestách a trauma, které si nesla, ovlivnilo její každodenní život. Začalo to, když každý hlasitý zvuk ji natolik vylekal, že se musela ukrýt do skříně. Panické ataky nedokázala zvládnout. Díky však psychiatra, terapií a lékům se příznaky PTSD začaly mírnit. Po roce znovu nastoupila do školy, pohřbila se v učebnicích, aby nemusela myslet na to, co se stalo dříve. Zaměřila se na marketing a PR, kterému se ve svém volném čase věnovala. V patnácti letech také začala hrát poker. Tajně, aby neměla průšvih u rodičů. U této hry zjistila, jak ji to vlastně baví a jak je pro ni jednoduché vyhrát. Ve škole přeskočila dva ročníky, díky kterým byla schopná vystudovat bakaláře dříve. U pokeru poznala ženu, která tehdy vlastnila firmu Vesper & Vale. Ta si ji vzala pod křídlo a stala se jejím mentorem. Díky tomu se její cesta obrátila. Po pár letech začala při studiu pracovat pro ni a nakonec i překecala rodiče, aby koupili podíl ve firmě. A tak se z ní stala spolumajitelka firmy, která se zaměřovala pomoci bohatým lidem s jejich reputací. Takzvaně pohřbít to, co nikdy nemělo vyjít na slunce. Verity se nebála si ušpinit ruce. V posledních třech letech se její PTSD však zhoršilo a proto dala na radu svého terapeuta. Začala chodit střílet na střelnici. Začátky byly těžké, ale postupně dostala svůj strach pod kontrolou. Se zbraní se sama začala cítit, že to ona má nad vším kontrolu. Stále ji děsí hlasité zvuky. Stále z nich mívá ataky. 
A co se týče jejího bratra? S ním nepromluvila ode dne před střelbou. Ani slovo. Protože v jejích očích, to byl on, kdo ji opustil ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebovala.