Sloane Varela se narodila 17. října v hlavním městě provincie Hansport jako jediná dcera vysoce postaveného soudce a ženy, kterou svět považoval za dokonalou manželku. V elegantním domě, kde se každé ráno vonělo po kávě a voskovaném nábytku, nikdy nechyběly pravidla, ale často chyběla láska. Její otec byl muž přesných vět a ještě přesnějších očekávání – věřil v právo, pořádek a čistotu myšlení. Její matka, původem ze staré španělské rodiny, se celý život snažila vypadat, chovat a dýchat podle představ manžela, a právě v tom tichu, v té podřízené eleganci, se Sloane naučila, že ženy mohou být krásné i neviditelné zároveň.
Už v pěti letech se od ní očekávalo víc než od jiných dětí. První čtení, první výtahy z novinových článků, první návštěvy otcovy soudní síně, kde tiše seděla v lavici a sledovala přísnost spravedlnosti. Nikdo se jí neptal, jestli ji baví to, co dělá – pouze jestli to dělá správně. Za každou chybu následoval důsledný rozbor. Za každé selhání ticho. A za každé vítězství... suché pokývnutí hlavou. Bez emocí. Bez doteku.
Ve škole zářila – ale nikdy se nepředváděla. Učitelé ji milovali, spolužáci respektovali. Byla vždy o krok napřed, ale nikdy se neohlížela. První kamarádky ztratila ve chvíli, kdy si začaly povídat o snech a romantice – Sloane na to nikdy neuměla navázat. Přesvědčovala sama sebe, že city jsou past, do které ona nespadne. Když ostatní holky kreslily srdíčka, ona se připravovala na akademické soutěže a počítala, kolik kreditů jí chybí k přeskočení ročníku. A taky to udělala. Ve třinácti překročila ročník, v šestnácti už studovala přípravku na univerzitní zkoušky.
Její matka ji v mládí vedla k ladnosti – balet, francouzština, etiketa. Ale nebyla v tom žádná něha. Spíš příprava na to, stát se manželkou. Ačkoliv byla krásná, Sloane odmala vnímala, že krása je nebezpečný nástroj – matka byla dokonalá, a přesto nešťastná. I proto Sloane v sobě začala pěstovat jinou zbraň: rozum. Slova. Sílu přesvědčovat, že není na světě jen k tomu, aby byla okrasou někoho jiného.
V šestnácti letech poznala svého prvního a zároveň posledního chlapce, kterému dovolila přiblížit se blíž. Ian byl syn otcova kolegy, student politologie, pohledný, vtipný a obdivoval ji. Chodili spolu tajně, dlouho jen mezi stránkami knih a šepoty na školních chodbách. A pak... pak přišel podraz. Výměnou za lepší postavení ve studentském senátu zveřejnil jejich soukromou korespondenci – i její kritiku otce, který to považoval za veřejnou zradu. Výsledek? Ian dostal doporučení. A Sloane týden domácího vězení, zrušený letní program a naprostou ztrátu důvěry. V otce. V kluky. V sebe.
Po maturitě odešla. Neřekla „děkuju“, neotočila se zpátky. Hansportská právnická akademie jí nabídla stipendium a ona přijala. V devatenácti bydlela sama v malém bytě s oknem do dvora, s nočními sirénami a kávou za poslední peníze. Ale byla svobodná. A přesto… se cítila prázdná.
Na akademii patřila mezi nejlepší. Sloane byla typ studentky, která na sebe neupozorňovala, ale vždy dominovala. Tiché škrábání pera během zkoušek, neúprosně přesné poznámky, schopnost odhalit logickou chybu v argumentu během tří sekund. Její reputace rostla – a s ní i odstup. Nikdo netušil, že každou noc usíná s pocitem, že i kdyby zítra zmizela, nikdo by si toho nevšiml.
V devatenácti přišel první panický záchvat. V knihovně, mezi regály plnými právnických textů. Ticho. Nádech. Závrať. Rozbušené srdce. Nikomu to neřekla. Naučila se to skrývat – jako všechno ostatní.
Ve dvaceti letech jí matka náhle zemřela. Cévní příhoda. Žádné varování. Sloane přijela pozdě – nestihla se rozloučit. Při pohřbu stála vedle otce jako cizí žena. Držela se, neplakala. Jen večer, když se vrátila do prázdného domu, si sundala prstýnek, který jí matka kdysi darovala, a uložila ho mezi spisy. Od té doby nosila její příjmení – Varela. Otcovo jméno vyškrábla ze všech dokumentů, e-mailů, z minulosti. Nechtěla s ním mít už nic společného.
Ve 21 letech dostala nabídku stáže v elitní advokátní kanceláři. Pracovala do noci, vstávala za tmy, pila kávu a žila na deadlinech. Neexistoval volný čas. Neexistovalo "já". Jen výkon, výsledek, úspěch. A pak jednoho dne… přišel zlom.
Byl to obyčejný večer, kdy zůstala v knihovně sama, procházejíc záznamy ke kauze, kterou nikdo nechtěl. A tehdy zahlédla na monitoru reklamu na královskou Selekci. Normálně by se ušklíbla, možná zavřela stránku. Jenže něco v ní... povolilo. Nechuť. Únava. Možná zvědavost. Představa, že na chvíli přestane být Sloane Varela, právnička bez duše, a stane se někým jiným. Aspoň na čas.
A tak, bez fanfár, bez přemýšlení, vyplnila přihlášku. Ne kvůli princi. Ne kvůli korunce. Ale kvůli něčemu, co si sama neuměla vysvětlit.
Možná chtěla jen vědět, jaké to je být vybraná. Ne za výkon. Ale za to, kým je. A za měsíc přišla zlatá obálka.