​Ještě než usedl na trůn, princ Leone poznal Sofi. Potkali se na slavnosti, která měla hlavně politický význam. Jejich otcové domluvili jejich sňatek, aby Itálie měla stabilní budoucnost. Krátce poté Leone usedl na trůn a jeho nastávající se stala zároveň budoucí královnou. Asi rok po svatbě se jim narodil první syn. Přivítali ho s radostí, stejně jako celé království, protože to znamenalo pokračování rodu a jistotu pro budoucnost země. Sofie však krátce po porodu vážně onemocněla a během několika dnů zemřela. Najednou tady byla nejistota budoucnosti, protože král s jediným potomkem není velká jistota.
Dítě si matku nemohlo pamatovat, její tvář znal jen z obrazů a několika jemných vzpomínek, které mu občas svěřil otec. Král však zůstal sám jen krátce. Zanedlouho se oženil znovu, tentokrát ne jen kvůli povinnosti, ale proto, že Biancu doopravdy miloval. Byla energická, praktická a sebevědomá, vnesla do paláce nový život i přísný řád. Jejich vztah byl pevný a upřímný, což brzy pochopilo i okolí. A jeho synovi mohla být matkou, kterou Samuele potřeboval.
Po svatbě brzy následovalo narození dcery. Oba sourozenci vyrůstali téměř bok po boku a pro staršího bratra byla sestra odjakživa samozřejmou součástí jeho života. Později se narodil ještě mladší bratr a tři děti společně vytvořily rodinnou trojici. Bianca byla jedinou matkou, kterou Samuele znal. Od dětství k ní cítil velký respekt a vždycky jí vykal, protože to tak bylo přirozené. Starala se o něj pečlivě a důsledně, ale nikdy mu nedala tu samou bezpodmínečnou lásku, kterou ukazovala svým vlastním dětem. Nikdy to nebral jako křivdu, jen si kolem toho vystavěl hranici, kterou nikdo nepřekračoval.
Jeho výchova byla přísná a naplněná povinnostmi. Denně se učil historii, jazyky, diplomacii a dvorskou etiku, protože všichni věděli, že z něj jednou bude král. Sourozenci měli o něco volnější dětství, a právě proto pro něj představovali únik od formálnosti paláce. Se svou sestrou měl blízký vztah, rozuměli si beze slov a dokázali spolu zlehčit i nejvážnější okamžiky. Nejmladší bratr byl jejich společným chráněncem, kterého se oba snažili vést, ale i nechat objevovat svět po svém.
Když jeho sestra dospívala, ukázalo se, že má dar okamžitě si získat lidi. Veřejnost ji přijala za svou. Časem se začalo mluvit o tom, zda by právě ona nebyla lepší volbou pro budoucí vládu. Nejdřív to byly jen debaty, ale později se téma objevilo i v novinách a mezi poslanci. Slyšel to už jako mladý muž a neslo se to s ním dál. Nikdy o tom nemluvil, ale někde uvnitř ho to zraňovalo. Nikdy to nevyčítal sestře, spíš se snažil být ještě spravedlivější, přístupnější a víc mezi lidmi, aby jim mohl dokázat, že je tím pravým následníkem. Nebránil by se tomu, kdyby si nakonec vybrali ji, ale chtěl do té doby ukázat, že je věrný své zemi a titulu. Ví, že otec souhlasí s tím, aby linie šla, jak bylo předurčeno, ale polovina obyvatel by radši královnu se stabilními kořeny ve vládnoucím páru.
Když dospěl, převzal na svá bedra velkou část státnických povinností. Zastupoval otce při zahraničních návštěvách i veřejných ceremoniích a lidé v něm viděli pokračovatele tradice. Tíha odpovědnosti na něm někdy ležela víc, než by kdo tušil, ale nikdy před ní neutekl. Právě to mu zůstalo největší jistotou a možná i hlavním důvodem, proč nikdy neusiloval o trůn silou, ale chtěl ho vést tak, aby s ním lidé mohli jít dobrovolně. Teď se chystá do Illey přihlížet selekci. Třeba si tam najde ženu a vyřeší strasti s titulem.