Roxy Calder se narodila v Alturasu, v domě obklopeném lesem a zaplněném knihami, kde se každé ráno začínalo vůní čaje a šustěním papíru. Její otec Lyndon, archivář, stejně jako ona, byl mužem pevného hlasu a klidného kroku. Často ji brával s sebou do hlubokých porostů a učil ji, jak poznat stáří stromu jen podle letokruhů na pařezu nebo proč některé borovice vydávají ostrý pískavý tón, když se do jejich větví opře vítr. Roxy ho tehdy vnímala jako průvodce jiným světem světem, který byl tichý, živý a opravdový.
Její matka Elinor byla jeho opak. Zatímco Lyndon mluvil málo, Elinor měla jazyk bohatý, plynulý a obrazný. Knihovna v jejich domě sahala až ke stropu a každá polička byla něčím jiná. Byla tu literatura, poezie, vzácné tisky i nedokončené rukopisy, které Roxy jako malá s vážnou úctou listovala. Maminka ji naučila, že jazyk může léčit stejně jako les jen jiným způsobem.
Když jí bylo deset let, kraj zasáhl velký požár. Oheň, který se zpočátku zdál vzdálený, nakonec pohltil část lesa, kam s otcem často chodili. Roxy stála na okraji polí a sledovala stoupající dým, aniž by rozuměla všemu, co se děje, ale věděla, že něco důležitého mizí. Ten obraz jí zůstal. Ne jako trauma, ale jako závazek.
Dospívání pro ni bylo tiché. Nebyla středem pozornosti, ale ani outsiderem. Byla ta, která zapisovala sny, kreslila listy, tiskla své myšlenky do deníku a opravovala starý lis v muzeu, když ostatní tančili na svatbách nebo plánovali plesy. Přesto nikdy nelitovala. Našla si přátele pár pevných, hlubokých vztahů, které nepotřebovaly denní kontakt, jen porozumění.
Když přišla výzva Selekce, nevěděla, jestli je určena i jí. Nebyla kráska ze salónů, neměla dokonalý smích ani způsob, jakým by zaplnila místnost. Ale babička Mave, s hlasem měkkým jako starý šál, jí jednoho večera řekla: „Některé květy kvetou jen v královských zahradách, Roxy. Možná jsi jeden z nich.“
Tak podala přihlášku. Ne z touhy po koruně, ale z touhy zjistit, zda i lesní dívka s rukama od inkoustu může být součástí.