Raphael se narodil jako prvorozený syn mladému císařskému páru, císaři Friedrichovi a jeho ženě Louise. Sňatek to však nebyl z lásky, ale z pouhé obligace, jehož jediným úkolem bylo zajistit dynastii pár potomků. Tento přístup se projevil i v samotné výchově jejich syna, kterou nechali čistě v rukách chův a nejlepších učitelů, které Německá federace mohla nabídnout. Jestli princ se svými rodiči promluvil za celé své dětství více jak jednou týdně, bylo to příliš a i tehdy to nebyla žádná předmětná konverzace. Na jeho nadšené povídání se mu dostalo vždy pouze strohé odezvy, která byla ještě k tomu zamumlána do hrdla poháru s vínem či jiným alkoholem, který byl zrovna na stole. Natrvalo tak příliš dlouho, aby malému chlapci došlo, že ho jeho vlastní rodiče prostě nemilují. Pro mnohé děti by to byla rána, ale ne pro Raphaela. Popravdě mu to bylo naprosto šumák. Dobře věděl, že v paláci byli lidé, kteří by se kvůli němu postavili na hlavu, kdyby to po nich požádal, a to mu bohatě stačilo. Rodičovský nezájem akorát s oblibou zneužíval, protože ač udělal cokoliv, císař s císařovnou nad tím jen pokrčili rameny a nalili si další skleničku. Chůvy na něj také byly krátké, když si postavil hlavu, jelikož na něj nikdo ze služebnictva nesměl vztáhnout ruku a na úpěnlivé prosby chlapec zkrátka neslyšel. Pro prince toto byl přímo pohádkový život. Samozřejmě dokud mu tuto idylku nezkazilo narození mladší sestry a poté i mladšího bratra. O pozornost se najednou musel dělit, což bytostně nesnášel. Kvůli tomu si vypěstoval ke svým sourozencům jistou averzi, která s ním vydržela ještě pěkných pár let, dokud se neproměnila v lhostejnost se špetkou péče. Vyhýbal se jim tehdy, jak jen mohl, a když za ním někdy přišli, protože si chtěli třeba hrát, prostě je ignoroval. V jeho očích neexistoval nikdo otravnější než ti dva svišti. 
Třetí světová válka se korunního prince v podstatě ani nedotkla, život v paláci se téměř nezměnil, akorát tu a tam zaslechl různé zprávy z fronty, když se rozhodl odposlouchávat schůzky císařského kabinetu, ke kterému ho odmítali přizvat. O něco více však v jeho výuce začala dominovat vojenská strategie a s tím spojená teoretická odvětví, různé druhy bojových sportů a lekce šermu. Raphael se v tomto opravdu našel, dokonce mu to imponovalo natolik, že dobrovolně ve 20 letech vstoupil do armády. Prošel si sice kompletním výcvikem, ale když propukla čtvrtá světová válka, postavili ho do čela válečného kabinetu, aby rozhodoval, jak naložit s armádou Německé federace. Po ní už se z armády stáhl, aby se soustředil na aktivnější sbírání znalostí a zkušeností budoucího panovníka. Objevoval se po boku svého otce častěji, než kdy dřív, přičemž uvnitř doslova hořel nedočkavostí, kdy už konečně ten ubožák zatřepe bačkorami a on získá vysněnou císařskou korunu. Jenže Raphaelovi třicáté narozeniny přišly a odešly a tatík ne a ne umřít. Den po svých narozeninách proto začal plánovat, jak se ho bez problémů zbavit.
Za krátkou zmínku určitě stojí i princova historie domluvených sňatků, anglická princezna Olivia totiž nebyla jeho první zaslíbená. Před ní tu byla markýza nebo třeba vévodkyně. Pokud ale Raphael něco neplánoval, bylo to vzít si nějakou nánu, kterou mu domluvili jeho rodiče. Naštěstí mu nikdy netrvalo příliš dlouho, aby se jich zbavil. Stačilo jim většinou jen odhalit zlomek svého chabého charakteru a možná se vyspat s jejich sestrou či půlkou doprovodu a bylo po starostech. O jeho promiskuitním chování se stejně vědělo, takže to vlastně byla jejich chyba, že se k té potupě jejich rodiny dobrovolně upsaly. S podobným úmyslem jel i tentokrát do Illei. Čím rychleji se jí zbaví, tím dříve se může vrátit k důležitějším věcem.