Narodila se do města světel, hluku a zmatku – Angeles, moderní metropole, kde se umění potkávalo s betonem a kde byla krása něčím, co se nosilo spíš na billboardech než v srdci. Musa Delacroix tam ale nikdy nezapadla. Od dětství byla jiná – tichá, intenzivní, pozorující. Měla pohled, kterým rozebírala lidi na kusy, jako by z nich chtěla vypárat skrytý vzor. Mluvit moc nepotřebovala. Stačilo jí kreslit. A pozorovat.
Její rodiče – neuroložka a realitní developer – byli chladní, ambiciózní lidé, kteří své jediné dítě vnímali spíš jako projekt než jako osobnost. Musa vyrůstala v domě plném skla, mramoru a ticha, kde se láska nahrazovala výkonem. Dostávala nejlepší vzdělání, nejlepší učitele, nejlepší příležitosti – jenže v oborech, které ji nezajímaly. Byla přihlášená na balet, na rétoriku, na robotiku. Ale ve skutečnosti se schovávala v prádelně a šila z vyřazených prostěradel šaty, které pak potají fotila na figuríně v garáži.
Ve třinácti už měla první zákaznici – sousedku, která si nevěděla rady s plesovými šaty. Musa jí upravila šaty tak, že vypadaly jako couture. Ve čtrnácti jí matka zabavila sešity plné návrhů a spálila je, aby „nedělala ostudu“. Tehdy se Musa naučila důležité pravidlo: nic si nenechávej jen na papíře. Realita je jediný platný důkaz. Od té doby tvořila skrytě, ale konkrétně – a nikdy nepřestávala.
V sedmnácti se přihlásila do anonymní soutěže mladých návrhářů – a vyhrála první místo. Jako „M.“. Nikdo neznal její jméno. Ale o rok později už její portfolio obíhalo rukama několika stylistů a designérů, kteří netušili, že pod těmi dramatickými návrhy stojí dívka, která si je šije po nocích na podlaze vlastního pokoje.
Ve dvaceti přišla nabídka, která změnila všechno. Palác – ten palác – hledal někoho mladého, kdo přinese do dvora svěží vítr. Musa nejdřív váhala. Ne proto, že by si nevěřila. Ale protože věděla, že vstoupit do paláce znamená vystavit se pozornosti, intrikám, očekáváním. A Musa nerada někomu dluží obraz sebe. Ale nakonec šla. Ne kvůli uznání. Ale kvůli materiálům. Kvůli přístupu k archivům. Kvůli lidem, jejichž životy mohla změnit tím, co jim oblékne na tělo.
Palác byl jiný svět – lesklý, podlý, fascinující. A Musa v něm působila jako anomálie. Nechodila se klanět. Nepoklonkovala. Byla až nebezpečně přímočará. Ale zároveň tak fascinující, že si nikdo netroufl ji ignorovat. Ze začátku byla jen mladičká asistentka u dvorní návrhářky. Ale už po třech měsících si všichni všimli, že to ona upravuje střihy, ona navrhuje linie, ona rozpozná nedostatky dřív než kdokoli jiný. A za půl roku? Všichni říkali jediné jméno: Musa.
Byla to taky doba, kdy potkala Tobiase.
Strážce. Vyšší než ostatní, tišší než by čekala. V očích měl ostražitost, v těle klid. A jako jediný se na ni nikdy nedíval jako na exotickou ozdobu, ale jako na člověka. Zatímco ostatní se jí buď báli, nebo ji obdivovali z dálky, Tobias stál opodál a mlčel – dokud se jednou nezastal mladé švadleny, kterou Musa hájila před ponížením. Od té chvíle mezi nimi vzniklo pouto – ne dramatické, ne vášnivé, ale pevné, tiché a hluboké.
Tobias se stal jejím nejbližším spojencem. Jejím ochráncem v prostředí, kde se slova za zády šířila rychleji než šaty z poslední kolekce. Nepotřebovali si všechno vysvětlovat – stačil jeden pohled, jedna věta. Tobias rozuměl Musině mlčenlivosti. Ona rozuměla jeho tichu. Byl jejím klidným bodem. A i když ho nikdy nepustila úplně k sobě – protože Musa nepouští nikdy nikoho úplně – byl to on, komu nejvíc věřila.
Dnes je Musa v paláci už šest let. Oficiálně jako vrchní návrhářka. Neoficiálně? Jako žena, která určuje tón dvorské estetiky. Její minulost je pro většinu mlhavá, stejně jako ona. Sama o ní nemluví. Ale kdo ji zná, ví, že každý steh, každý kus látky, který prošel jejíma rukama, v sobě nese kus tichého vzdoru, nevyřčené bolesti – a sílu dívky, která si svou pozici nevymodlila, ale vybojovala.