Miyuki se narodila jako nejmladší dítě a jediná dcera císařské rodiny. Už od samého začátku pro ni všichni představovali jakýsi štít, bratři ji chránili s dětskou horlivostí, otec s neochvějnou autoritou a matka s něhou, která zahřívala víc než cokoliv jiného. Její otec byl mužem tradic. Pevně věřil, že právě ony drží rodinu i celou říši pohromadě. Stejně přísně jako své syny vedl i Miyuki k tomu, aby rozuměla pravidlům, ceremoniím a všemu, co se od císařské dcery očekává. A protože byla vždy poslušná a chtěla mu dělat radost, snažila se být vzornou princeznou, i když to občas znamenalo potlačit vlastní touhy. Její matka byla jiná. I ona učila své děti, co se sluší a patří, nikdy veřejně neodporovala císaři, ale ve chvílích, kdy byli sami, byla tou laskavější stranou rodičovství. Dokázala splnit i ta nejmenší přání, od prostých dívčích hraček až po chvíle, kdy jim dovolila běhat bosé po zahradě, zatímco dvorní dámy si zoufaly. Přesto si dávala pozor, aby se z nich nestali rozmazlení potomci paláce, její hranice byly měkké, ale pevné a děti věděly, že láska a povolení neznamenají bezbřehou volnost. Její matka byla vždy světlem paláce, laskavá, vřelá a i když byla císařovnou, pro děti byla hlavně jejich mámou. Ale už od Miyukiina dětství se občas objevovaly chvíle, které nikdo zvenčí neviděl. Dny, kdy matka náhle ztratila soustředění, mluvila nesouvisle nebo se stáhla do sebe. Zpočátku to působilo jen jako únava, kterou okolí omlouvalo nekonečnými povinnostmi císařovny. S přibývajícími roky ale bylo stále jasnější, že nejde jen o vyčerpání. Schizofrenie, slovo, které se v paláci vyslovovalo jen šeptem, se stala tajemstvím, jež mělo zůstat ukryté před očima veřejnosti. Dvořané i lékaři se snažili její stav udržet pod kontrolou, střídali terapie i medikaci a někdy se zdálo, že se věci zlepšují. Jenže jednoho dne se všechno zvrtlo. Nové léky, které měly matce pomoci, naopak přinesly prudké zhoršení. Její mysl se stáhla hlouběji do sebe a nakonec upadla do stavu, kdy přestala reagovat na okolní svět. Katatonie ji uvěznila, tělo bylo přítomné, ale duše se vzdálila. Pro Miyuki to byl zlom. Najednou zůstala jen dívka, která sedávala u matčina lůžka, držela ji za ruku, česala vlasy a šeptala jí do ucha příběhy, přestože věděla, že nedostane žádnou odpověď. Bylo to, jako by se svět rozhodl odebrat jí tu část, která ji učila, že i princezna může být prostě jen dítětem. To, že takhle přišla o svou matku, Miyuki hluboce zasáhlo. Najednou ztratila jediný ženský vzor, který v paláci měla, osobu, která ji učila jemnosti i odvaze, která rozuměla jejím tajným přáním a potichu chránila její sny. Bez ní se cítila sama, jako by byla uvězněná mezi bratry a otcem, v prostředí, které jí připomínalo jen povinnosti, ale nedávalo útěchu. Prázdnota, kterou v sobě nosila, se začala projevovat navenek. Zavírala se na dlouhé hodiny ve svém pokoji, kde se utápěla v anime a komiksech, v příbězích dívek, které bojovaly proti osudu a odmítaly se podřídit. Ale stejně často ji to táhlo ven, mimo chladné zdi paláce, pryč od všudypřítomné kontroly. Začala zkoušet věci, které jí přinášely radost, bez ohledu na dvorní protokol. Po večerech se vykrádala do města, nejprve jen aby se prošla anonymními ulicemi a nasála šum obyčejného života. Postupně ale přicházely večírky, malé bary, hlučné ulice plné světel. Tam se stala někým jiným, ne princeznou, ne dcerou císaře, ale prostě jen Miyuki, dívkou, která se směje, tančí a žije podle vlastních pravidel. Byla to její tichá forma rebelie. V srdci pořád zůstávala ta dívka, která ctí rodinu a nese tíhu svého jména, ale zároveň se naučila, že život má i druhou tvář, tu, kterou si může utvářet sama, bez očekávání a bez přetvářky. Když se v Illei vyhlásil první ročník Selekce, Miyuki tomu zprvu nevěnovala příliš pozornosti. Byla to pro ni záležitost cizí země, hra na pohádku, která se jí nijak netýkala. Měla dost svých starostí, nejraději by zůstala doma, poblíž své matky, která i přes svůj stav stále zůstávala nejdůležitější osobou v jejím životě. Jenže císař měl jiné představy. Otec svolal děti a jasně jim oznámil, že všichni, nejen její bratři, ale i ona, poletí do Illey. Nešlo o volbu, ale o povinnost. Byla to otázka cti a reprezentace jejich země a Miyuki se od dětství učila, že vůle císaře je zákonem. Uvnitř se však bouřila. Chtěla protestovat, zůstat s matkou, být jí nablízku, věděla, že každý den může být poslední, kdy ji ještě spatří. Ale stejně jako tolikrát předtím se musela podřídit. Rebelka v ní zuřila, princezna se ukláněla. A tak nakonec odletěla. Ona i její bratři, bok po boku, přesto každý s jinými pocity. Zatímco oni vnímali cestu do Illey jako povinnost a příležitost, Miyuki se cítila spíš jako pták zavřený v kleci, nucený letět směrem, který si nevybrala.