Minulost:

Maxmilian se narodil v roce 2030, do jedné z nejstarších šlechtických rodin Anglie. V té době ještě nikdo netušil, že se jeho otec stane králem. Byl prvorozený syn a přestože žil obklopený starobylým přepychem a vysokým očekáváním, jeho dětství nebylo zas tak jiné. Vzpomíná na čerstvě posekanou trávu u rodinného sídla, na dřevěné vláčky, které si stavěl s otcem, a na hlas své matky, která mu zpívala francouzské dětské písně, zatímco ho česala.
V roce 2032, když mu byly teprve dva roky, začala třetí světová válka. Jeho bratr Harry se narodil právě v době, kdy kolem jejich domu bzučely stíhačky a rádio přestalo hrát hudbu. Max si to období pamatuje spíš jako šedý pocit, kdy se nesmělo ven a v domě bylo všechno potichu. Často se schovával pod stolem a objímal si kolena, i když vlastně netušil proč.
Mary se narodila o rok později a on k ní měl zvláštní vztah. Vždycky v něm probouzela ochranitelský instinkt. Když byla miminko, často k ní v noci lezl do postýlky a držel jí ruku, jen aby věděl, že je v bezpečí. Miloval její smích, její zvídavost a to, jak si nikdy nedělala hlavu z věcí, které jeho dusily. Tehdy si připadal jako velký bratr, skoro jako rytíř. 
Když mu bylo sedm, otec se stal králem. Max najednou musel stát rovně, říkat správná slova, nenosit flíčky na kalhotách a zdravit každého v domě. Poprvé se objevil na oficiální fotografii vedle rodičů. Měl sako, které mu bylo moc těsné, a bylo mu špatně z večeře, protože se bál, že udělá chybu. Ale usmál se. Protože otec ho poplácal po rameni a řekl mu, že teď už musí být silný. Nezní to jako mnoho, ale tehdy to pro Maxe znamenalo celý svět.
Jeho matka, dřív teplá a trpělivá, začala mizet do ticha. Byla unavená. Max si jí všímal, jak se dívá z okna, ruce v klíně, a ví, že se v ní něco zlomilo. Nikdy to neřekla nahlas, ale vždycky poznal, že na to, co z jejich rodiny udělal trůn, nebyla připravená. Poprvé se zamiloval jakožto mladý kluk, který zrovna jel za studiem do Francie. Její jméno bylo Katie. Byla to dcera hraběnky. Mluvila francouzsky, kreslila si pořád do skicáku a říkala mu, že má laskavé oči. Sedávali spolu pod starou vrbou v zahradě a hrával jí na kytaru. První pusa. První dopis. První naděje. A pak jednoho dne zmizela. Bez rozloučení. Bez důvodu. Zůstala jen tichá bolest a ten strom, pod kterým si k ní dodnes občas sedá.
Čtvrtá světová válka začala o dva roky později. Jakmile to oznámili, byl opět povolán nazpět do Anglie, aby byl v bezpečí a v okolí své rodiny. Tentokrát už všechno chápal. Strach, kontrolu, atmosféru nedůvěry. Reprezentoval královskou rodinu na veřejnosti, mluvil s dospělými lidmi o naději a obnově, i když v sobě měl jen chaos. Věděl, že má být příkladem. A tak to hrál.
Ale v devatenácti se znovu zamiloval. Tentokrát do ženy, která nepatřila do žádného vznešeného rodu. Pracovala v jedné z kanceláří zaměřené na pořádání akcí. Byla starší o deset let, ale to mu nevadilo. Byla chytrá, krásná, neúprosně upřímná. Prostě Emily. Milovali se potají. A pak za ním přišla. Těhotná. Max byl připravený. Myslel, že s ní uteče. Že otec pochopí. Ale nic z toho se nestalo. Vyřešil to za něj. Byla nevhodná. Dítě bylo nepřijatelné. Ať chtěl protestovat jakkoliv, nestačil. Dívka odešla. Ticho po ní zůstalo navždy. Matka ho tehdy pohladila po tváři, ale nic neřekla. Mary plakala, Harry se díval stranou. Nikdo o tom nikdy znovu nemluvil. Od té chvíle se něco zlomilo. Max přestal hledat lásku. Přestal věřit, že by mohl být někdy s někým jen tak, pro sebe. Začal přijímat výhody své pozice. Užíval si. Večírky. Alkohol. Ženy. Sám sobě si říkal, že je to přirozené. Že má nárok. Každá z nich ho chtěla. Každá v něm viděla možnost stát se královnou. Nejdřív si tím chtěl jen něco dokazovat. Později už nic necítil. Už nečekal, že by někdo jako on mohl milovat. Ne po Katie. Ne po Emily. Ne po tom, co ztratil i to, co si chtěl chránit. Dnes je Maxmilian Howard ten, kdo se usmívá do kamer a v noci hraje sám sobě na kytaru, zatímco v hlavě stále slyší ten hlas, který mu kdysi řekl, že může být jiný. Ale on už nechce. Protože být princem, to je dnes jeho jediná pravda. A i když ho to stálo všechno, teď může mít všechno ostatní. Teď, ve svých pětadvaceti, čelí nové povinnosti. Otec začíná mluvit o zásnubách. Dost možná mu už i vybral kandidátku. Urozenou. Krásnou. Chytrou, přesně takovou jakou by lid a i on očekávali na jeho trůnu. Ale Max v ní nevidí nic než další šachovou figurku. Když s ní mluví, je zdvořilý. Když se na něj usměje, usměje se taky. A pak večer odejde pryč. Při vyhlášení selekce v Illéi dostal nápad. Sám šel za svým otcem a navrhl mu svůj plán. Pojede do Illéi a pokusí se zde navázat nějaké vhodné spojenectví. Ostatně není jediný urozený, který se na tuhle cestu vypraví a radši než nějakou vévodkyni... Proč by si nemohl dovést domů princeznu. Dával tím otci nabídku, kterou věděl že neodmítne. Jeho hlad a touha po větším impériu jej lákala. A taková princezna by mohla do Spojeného království hodně přinést a tak souhlasil. A tím poskytl Maxmilianovi čas, aby přišel na to, jak se vrátit domů a nemuset se přitom ženit.
Jede i se svými sourozenci. Je nadšený, nikdy spolu nikde nebyli. Nepočítá rodinné dovolené jednou za čas nebo výlety po království. Tohle je jiné. Jedou sami na vlastní pěst a nikdo je nebude hlídat. Jen oni tři a svět příležitostí.