Princezna Lucille se narodila jako třetí potomek francouzského královského páru. Od malička byla slyšet i vidět. Měla v sobě neúnavnou energii, byla zvídavá, paličatá a někdy až panovačná. Zatímco její bratři Louis a Lucien byli vychováváni podle představ jejich otce, Lucille byla od začátku pod vlivem své matky. Ta kladla důraz na dokonalé vystupování, kontrolovaný projev a bezchybnou prezentaci jména jejich rodu. Hlavně na dcery měla tvrdé nároky a očekávala, že se jimi budou řídit bez výjimky. Lucille sice vnímala matčin vliv, ale nikdy se s ním zcela neztotožnila. Oproti svým mladším sestrám, zejména Leticii, se mu nepoddala. Leticie se snažila matce zalíbit ve všem, byla poslušná, pečlivá a dokonale ztělesňovala to, co od ní bylo očekáváno. Lucille byla pravý opak. Místo snahy o uznání šla proti proudu, občas i tvrdohlavě a vědomě. Hádky mezi ní a její matkou byly časté, někdy vybuchly kvůli maličkostem, jindy kvůli tomu, že Lucille odmítla být někým, kým ji matka chtěla udělat. Zlom nastal v momentě, kdy jejich sestra Lorraine jednoho dne zmizela. Beze slov, bez vysvětlení. Žádný dopis, žádné rozloučení. Lucille na to nikdy nezapomněla. Zatímco královna jako by to přešla. Měla přece další dvě dcery, Lucille to zasáhlo. Od té chvíle se ještě víc uzavřela do sebe, zintenzivnila vzdor, přestala hledat v matčiných očích uznání. Vznikl mezi nimi odstup, někdy až ledová propast. Lucille začala v noci utíkat z paláce, nejdřív potají, později už téměř bez obav z následků. Město ji fascinovalo. V ulicích hledala něco, co doma nikdy nedostala. Svou svobodu. Tančila, pila, bavila se, navazovala vztahy. Hlavně milenecké, které by v paláci byly považované za skandální. Věděla, že je krásná, a občas to použila ve svůj prospěch. Nešlo o rebelii pro efekt, ale o snahu žít jinak, po svém. Když neutíkala z paláce, seděla v ateliéru a malovala. Plátno se stalo jejím prostorem, kde mohla ventilovat frustraci, smutek i hněv. Přes den byla tím, kým musela být. Při oficiálních akcích nosila správné šaty, úsměv, gesta. Dokázala hrát roli princezny bez jediné chyby. Ale bylo to jen divadlo. Maska, kterou si nasadila, aby přežila v prostředí, kde její skutečné já nemělo místo. Když se dozvěděla o Selekci v Illei, rozhodla se připojit k delegaci svých sourozenců. Oficiálně proto, aby reprezentovala Francii. Neoficiálně, protože to byla příležitost vypadnout. Najít si svůj vlastní prostor, být daleko od očí své matky. Možná i zjistit, co se v ní samotné ještě dá zachránit.