Louise se narodil jako druhý syn francouzského krále a královny. Výchova v jejich rodině byla přísně rozdělena. O syny se měl starat otec a o dcery matka. Jenže zatímco otec byl zahleděný především do svého prvorozeného syna, který měl jednou usednout na trůn, Louise stával spíše v jeho stínu. Otcovy lekce dostával, ale nikdy se nestal centrem jeho pozornosti. V matčiných očích byl ale dokonalý, ne snad svým charakterem, spíše vzhledem. Často ho chválila před hosty, poukazovala na jeho držení těla, rysy tváře, jistý úsměv. Byla pyšná na to, jak její syn vypadá, jako by byl dokonalou ozdobou rodiny, tváří, kterou se může chlubit. Nikdy ho však nevedla k disciplíně tak tvrdě jako své dcery, neomezovala ho, nehlídala každý jeho krok. Díky téhle ležérní výchově si mohl Louise dovolit víc než kdokoli jiný a on té volnosti využíval. Brzy si našel cestu ke sportu. Box se stal jeho vášní a způsobem, jak se prosadit i bez otcova uznání. Kromě toho se připojil i k nelegálním závodům. Nešlo jen o rychlost a adrenalin, ale o svobodu, kterou cítil, když zmizel z paláce a stal se jen dalším mladíkem mezi těmi, kdo riskovali pro vlastní potěšení. Byly to chvíle, kdy nebyl princem, kdy nebyl definován rodem ani očekáváními. Byl jen Louise, se svou silou a srdcem, které bušilo pro okamžik. Na své mladší sestry dohlížel, i když by to nepřiznal nahlas. Zejména na Letty, u které nikdy nechápal, proč se tolik snaží matce zavděčit. Vždyť byla krásná, úspěšná a obdivovaná už tak. Matce se snažila být vším, i po vztahové stránce, čím Louise nikdy nebyl, a on jí právě kvůli tomu nerozuměl. Přesto ji po svém chránil. Všechno se změnilo, když jedna ze sester zmizela. Louise byl tehdy přesvědčený, že se musí něco podniknout, že princezna nemůže jen tak beze stopy zmizet. Chtěl ji hledat sám, dožadoval se, aby se otevřelo pátrání, aby se obrátilo celé království vzhůru nohama. Jenže nic z toho se nestalo. Otec zůstal chladný, nevynaložil žádné skutečné úsilí a časem se téma vytratilo z rozhovorů i z paláce. Louise se nikdy nesmířil s tím, jak snadno rodina celou záležitost uzavřela. Po několika letech mu matka v soukromí přiznala pravdu. Sestra odešla dobrovolně. Neunesla život za zdmi paláce, necítila se šťastná a nikdo se ji nesnažil zastavit. Louise tehdy poprvé uviděl věci jinak. Pochopil, že uvnitř jejich rodiny se skrývá prázdnota, o které se nikdy nemluvilo. V něm samotném ale zůstala hořkost, že nikoho nezajímalo víc, proč odešla. Že nebylo ani snahy ji přivést zpět. Od té doby si Louise udržoval odstup. Hrál svou roli, účastnil se ceremonií a banketů, ale pravý život měl jinde, v tělocvičně, v zápasech, v nočních ulicích, kde byl obyčejným člověkem. Učil se, že svět je víc než palác, že lidé venku bojují, riskují a padají, ale aspoň žijí podle sebe. Když přišla zpráva o cestě do Illei, Louise neváhal. Oficiálně byl vyslán jako doprovod sestrám, protože korunní princ odjet nemohl, ale on to bral jinak. Byl to způsob, jak se postavit po bok svých sester a dohlédnout na ně. Vnímal to jako povinnost, ale také jako šanci. Cítil, že jim dluží ochranu, protože už jednou jedna sestra zmizela a on nedokázal nic změnit. Do Illei se tedy vydal s rozhodnutím, že tentokrát bude u jejich rozhodování.