Narodila se jako nejmladší dítě francouzského krále a královny. Po narození dostala jméno Leticie Jeannine, ale už od kolébky jí všichni říkali jen Letty. Kdo ví, jestli to bylo tím, že byla benjamínkem rodiny, nebo snad její přirozenou schopností okouzlit a získat si každého, koho chtěla, ale dostalo se jí všeho, na co si jen vzpomněla. Ti, kteří ji neznali, ji rychle zařadili do škatulky „rozmazlená princeznička“. Ale pravda byla složitější, ano, Letty měla všechno, hračky, šaty, pozornost. Ale nikdy nebyla nevděčná. Uměla si věcí vážit, i když tomu možná tehdy ještě nerozuměla úplně do hloubky. Její matka jí však často opakovala, že podobné věci má brát jako samozřejmost. Letty to nechápala, stejně jako mnoho jiných věcí v tom věku. Její matka si velmi zakládala na etiketě a dokonalosti. Letty nesměla opustit svou komnatu neupravená. Každý den musela mít krásné šaty, učesané vlasy a držení těla, za které by se nestyděla žádná dáma dvora. Jenže Letty byla ještě malá. A malým dětem se občas zamotá copánek, ušpiní šaty nebo zapomenou, jak se má správně poklonit.
A pokaždé, když ji matka pokárala, pro to, že nebyla dost krásná, dost uhlazená, dost „hodná princezna“, se v Letty něco uvnitř pohnulo. Bolestně, tiše. Začala se víc snažit. A čím byla starší, tím jí to šlo lépe. Naučila se, jak vypadat ladně, jak mluvit jemně, jak se usmívat i tehdy, když se jí chtělo brečet. Nikdy to ale nebylo dost. Nikdy ne pro její matku. Postupně se stala přesně tím, čím ji její matka chtěla mít. Ne snad proto, že by ji to těšilo, ale proto, že to byla jediná cesta, jak si vysloužit to, po čem toužila nejvíc, matčinu hrdost. Letty nikdy nezapomněla na ten pohled, tu jiskru v očích, když se jí něco povedlo. Byla vzácná, ale návyková. Nikdy nepřišla jen tak, musela si ji zasloužit a tak se snažila. A čím víc se snažila, tím víc se stávala matčiným zlatíčkem. Vzorová dcera, pýcha paláce. Vždy poslušná, bezmezně oddaná, bez jediného přestupku. A co udělá větší radost než někdo, kdo se vzdá sám sebe jen proto, aby vás potěšil? Někdo kdo udělá přesně to, co řeknete bez známek odpuru. Tak to šlo roky, rutina, poklony, úsměvy, všechno podle pravidel. Až jednoho dne přišla první trhlina. Jedna z jejích starších sester beze stopy zmizela. Bez dopisu, bez rozloučení, bez jediného slova. Letty si myslela, že propukne panika, že někdo tak významný jako princezna bude postrádaná, že se rozběhne pátrání, že budou celé dny plné obav a slz. Ale nic z toho se nestalo. Ona sama se o sestru nikdy nezajímala, vždy jí jen zajímala pozornost matky a o ostatní členy rodiny skoro ani nejevila zájem. Její matka jen mávla rukou, jako by šlo o neuklizený šálek čaje. „Byla nevděčná.“ Prohlásila ledově. „Stejně jí nikde nebude líp.“ A Letty, jí věřila, přesně jako vždy. Jenže tentokrát se v ní něco pohnulo jinak. Ne jako dřív, kdy ji hnala touha zavděčit se. Tentokrát to byla jiná emoce, tíživá, studená, hlodající. Co kdyby jednoho dne zmizela ona? Zvedla by matka obočí stejně ledově a odměřeně? Nebo by se vůbec nezeptala? A jak si může být jistá, že sestra skutečně utekla? Co když se jí něco stalo? Co kdyŽ pomoc nikdy nepřišla, protože nikdo nehledal? Tichá pochybnost v ní zakořenila. A jak už to s pochybnostmi bývá, nikdy nezůstanou osamocené. O dva roky později seděla Letty na jednom ze svých nejoblíbenějších míst. Byl to jeden z mála dnů, kdy mohla jít kam chtěla, bez dozoru, bez příkazů. Den, kdy nebyla princeznou, jen obyčejnou dívkou mezi stíny listí. A právě tam potkala Masona. Nejdřív to bylo jen pár pohledů, pak pár slov, smích, který se jí zaryl pod kůži. Mason měl v sobě něco jiného než lidé, které znala z paláce. Mluvil s ní, jako by byla někdo, ne titul, ne role, ale osoba. A Letty, zvyklá být krásnou ozdobou v drahých šatech, najednou toužila po jeho slovech víc než po jakékoli pochvale od matky. Z přátelství se rychle stalo něco víc. Bezhlavě, bezvýhradně a bez zkušeností se do něj zamilovala. A poprvé v životě se nebála říct „ne“, matce, pravidlům, očekáváním. Díky němu se probouzela do světa, kde mohla dýchat vlastní vzduch. Učila se být šťastná, učila se být sama sebou. Byli to krásné dva roky života, kdy byla šťastná jako snad nikdy. Ale ne všechno, co kvete, také přežije. Jednoho dne přišel, s očima, ve kterých chyběl klid. S rukama, které se třásly. A s pravdou, která byla ostřejší než jakákoli slova. Zasnoubili ho. Jeho rodiče, politicky, chladně a hlavně s jinou. Letty ztuhla, svět, který si pečlivě budovala, jí v jediném okamžiku spadl k nohám. A i když Mason protestoval, vysvětloval, prosil, nechtěla slyšet ani slovo. V hlavě jí bušila bolest, pálila zrada a hněv byl jediná emoce, která ji tehdy udržela na nohou. Křičela. Křičela na něj, jako by každé slovo mohlo přehlušit to, co cítila uvnitř. A pak odešla. Hrdě, bez slz, bez ohlédnutí. Neplakala před ním, nechtěla mu dát tu moc. Ale jakmile zavřela dveře své komnaty, všechno z ní spadlo. Padla na postel, obličej zabořený do polštářů a plakala. Dlouho, plakala tak, jako ještě nikdy. Když se otevřely dveře a do místnosti vstoupila její matka, Letty už neměla sílu předstírat. Matka si k ní tiše sedla a pohladila ji po zádech. Bez slova, bez výčitek, bez útěchy. Ten dotek nebyl mateřský, ne tak, jak by si přála. Byl to dotek manipulátorky, která cítila příležitost. A Letty jí ji dala. Téhož dne, v bolavém tichu mezi slzami, se znovu začala ovíjet do pavučin, které už jednou začala trhat. A tentokrát neprotestovala. Neměla sílu, ne po tom všem. Opět se stala tou, kterou z ní matka chtěla mít, opět se nechala vést. Protože když jí zlomíte srdce, je mnohem snadnější zlomit i zbytek. Když pak přišla pozvánka na Selekci, Letty už dávno nebyla tou dívkou, která se smála pod květy a milovala svět očima plnýma naděje. Byla opět tím, co z ní matka udělala, porcelánovou panenkou. Dokonale oblečenou, perfektně učesanou, s dokonale nacvičeným úsměvem. Byla přesně tím, co se od ní čekalo. A dělala vše, co jí matka řekla. Ne proto, že by to chtěla. Ne proto, že by tomu věřila. Ale proto, že jí nic jiného nezbylo. A právě i proto odletěla do Illei.