Leo se narodil jako nejmladší dítě v královské rodině a prakticky okamžitě byl svěřen do péče chův, protože rodiče měli jiné starosti. Očekávalo se od něj, že bude vychovaný, vzdělaný a reprezentativní, ale výchova nebyla nikdy prioritou jeho matky ani otce. V jejich očích byl spíš součástí obrazu, který musel vypadat dokonale, ne skutečné dítě s potřebami a city. Leo byl však už odmala zvídavý, živý a neposedný. Nedokázal sedět tiše, soustředit se na lekce nebo odpovídat tak, jak se od něj očekávalo. Všechno v něm křičelo po volnosti. Kdyby mohl, běhal by celý den po střechách zámku, schovával se za závěsy a tropil lumpárny a byl by nejšťastnějším dítětem na světě. Toužil po lásce, po pozornosti, po uznání. A když to nešlo po dobrém, zkoušel to i jinak. Jednou vzal sirky a pokusil se zapálit záclony ve svém pokoji, ne ani proto, že by chtěl způsobit škodu, ale protože doufal, že až přijde oheň, přijdou i rodiče, i kdyby mu jen vynadat. Než se ale stihlo cokoli stát, jeho chůva ho zastavila a udusila oheň dřív, než se rozhořel. A stejně tak uhasla i jeho naděje, že si ho někdo konečně všimne. Když neuspěl u rodičů, obrátil se ke svému staršímu bratrovi, ale i tam narazil. Jeho energie, chaos a neustálé otázky byly jen přítěží, něco, co starší sourozenec neměl trpělivost snášet. Zatímco Leo hledal blízkost, bratr hledal ticho. Tohle odmítnutí bolelo víc než všechna ostatní a tak se Leo uzavřel do vlastního světa. Do světa vymyšlených her, imaginárních hrdinů a bláznivých plánů. Pokud už mu nikdo nechtěl dávat pozornost, rozhodl se být aspoň sám sobě dost. Z chlapce, který se snažil zavděčit, se postupně stával ten, kdo zlobí, protože ho to bolí, to jak je ignorován. Leo nikdy nebyl jako ostatní děti. Zatímco jeho vrstevníci v klidu seděli nad učebnicemi nebo se v tichosti klaněli u večeře, on se neustále vrtěl, přerušoval, odbíhal pohledem a v hlavě měl tisíc myšlenek najednou. Někdy začal mluvit dřív, než vůbec věděl, co chce říct. Jindy zase zapomněl, proč něco udělal, nebo proč to vlastně nesměl. Nikdy to nemyslel zle, jen nedokázal být jiný. Okolí to ale vnímalo jinak. Slýchal věty jako „Zase neposloucháš“, „Proč nedokážeš být jako tvůj bratr?“, „Uklidni se!“ A tak se Leo začal snažit, opravdu se snažil. Ale čím víc se snažil být klidný, tím víc ho to ničilo zevnitř. Poprvé se o jeho stavu začalo mluvit kolem osmi let, když jeden z královských učitelů požádal o odborné posouzení. Říkal, že "mladý princ má zjevné potíže s pozorností, impulzivitou a regulací chování". To byla první chvíle, kdy padlo to slovo, ADHD. Zprvu jen šeptem, potichu, jako by to bylo něco, za co by se měl stydět. Rodiče diagnózu nevítali s pochopením. Nezajímalo je, co se děje uvnitř Leovy hlavy, zajímalo je, co to znamená pro jejich obraz navenek. A tak se o tom nemluvilo. Nikdo mu to pořádně nevysvětlil, jen věděl, že je „jiný“ a že by se měl snažit víc. Astma se přihlásilo brzy nato. Poprvé se mu udělalo špatně při formálním ceremoniálu, kde stál v dusném sále v těžkém slavnostním oděvu. Dlouhá řeč, stres, napětí a pak to přišlo. Tlak na hrudi, sípání, panika, najednou nemohl dýchat. Padl na kolena před zraky šlechticů a všech hostů, vyděšený k smrti. Byl to okamžik, který si bude pamatovat celý život. Lékaři tehdy potvrdili mírné, ale citlivé astma, vyvolané stresem a prostředím. Od té doby nosí u sebe inhalátor, diskrétně, ukrytý v kapse, protože by nesnesl, kdyby si z něj někdo dělal legraci nebo ho litoval. Obě diagnózy ho poznamenaly. Ne samotnou podstatou, ale tím, jak na ně reagovalo okolí. Místo aby dostal pochopení, byl učiněn problémem. Místo podpory dostal ticho a tak se naučil všechno to zvládat sám, po svém. S úsměvem, s ironií a s notýskem, kam si zapisoval, co říct, když má dojem, že by mohl udělat trapas. Zpočátku to byly jen divné pocity, nechuť vstávat. Dny, kdy se mu nechtělo mluvit, kdy se mu nechtělo nic dělat. Hlava plná myšlenek, které se nedaly vypnout. Pocity prázdna, které přicházely po nocích, když ležel v posteli a díval se do stropu. Nikdo si toho nevšiml. Leo byl přece ten vtipný, ten, co nikdy nezavře pusu, ten, který umí všechno odlehčit. I sám sobě říkal: „Jsi jen unavený. Prostě se zítra usměj víc.“ Ale zítřky přestávaly fungovat. Poprvé si uvědomil, že je něco špatně, když několik dní po sobě přestal jíst. Neměl hlad, nic nemělo chuť. Chůva se ptala, ale on se smál a tvrdil, že má „důležitou dietu kvůli královským kalhotám“. Ale v noci plakal do polštáře, aniž by sám věděl proč. S úzkostí to bylo jiné. Ta přišla jako tichý predátor. Tlak na hrudi, třes v rukou a divoce bušící srdce. Často si myslel, že je to astma, ale inhalátor nepomáhal. Záchvaty se vracely hlavně když měl mluvit na veřejnosti, když cítil zklamání rodičů, nebo když byl sám v tichu. A tak se naučil, skrývat. Začal psát, nejprve básničky na okraje učebnic, pak dlouhé dopisy, které nikdy neposlal. V těch řádcích konečně mohl být sám sebou, slabý, zlomený, citlivý. A právě psaní se stalo jeho záchranou, ne léčbou, ale mostem. Mezi tím, kým byl uvnitř a tím, kým musel být navenek. Jednoho večera bylo ticho v jeho komnatách příliš hlasité, příliš nesnestitelné. Dny se stávaly těžšími. Smích, který dřív považoval za zbraň, už nefungoval ani na něj samotného. A pak přišel večer, kdy už neviděl důvod, proč zítra vstát. Našel v lékárničce starší antidepresiva, k nim přidal lahvičku silného alkoholu, který kdysi ukradl ze slavnostního sálu. Neudělal to s dramatem, nepsál dopis. Jen si lehl a chtěl zmizet, jenže nezmizel. Ráno ho našla komorná. Byla to mladá dívka, která ho přišla vzbudit, protože ho čekala snídaně s rodiči. Místo toho našla bezvládné tělo, prázdné lahvičky, bledý obličej a sotva znatelný dech. Rychle přiběhla pomoc a to jediné mu asi zachránilo život. Královská rodina to dokázala utajit, jen pár lidí vědělo pravdu. Vše ostatní se utopilo ve lžích o „náhlé viróze“ a „únavě“. Ale od té chvíle se všechno změnilo. Z vesele rozlítaného prince se stal prince střežený na každém kroku. Dostal osobního strážce, který s ním trávil téměř každý den. Oficiálně „pro bezpečnost“. Ve skutečnosti proto, aby ho měli pod dohledem. Lékaři mu předepsali silnější antidepresiva a prášky proti úzkostem. Měly mu pomoct. Ale Leo se po nich cítil prázdně, ospale, odpojeně. Jako kdyby nebyl sám sebou, jako by ty léky pomalu ničili to kým byl. Bral je tedy jen občas, raději napsal další vtip, další povídku, další přetvářku a znovu se usmál. Raději dál klamal ostatní, i sám sebe. Do Illei vyrazil hlavně proto aby byl alespoň na chvíli jinde, daleko od všeho někde kde ho nikdo nezná, i když se strážcem který hlídal každý jeho krok.