Štěstí v neštěstí, nebo zátěž v časech stresu? Kyle se narodil králi a královně Spojeného království – ještě předtím, než usedli na trůn. Narodil se během války. Ano, Kyle je válečné dítě. Z té doby si nic nepamatuje – byl příliš malý a vzpomínky byly vytěsněny traumatem.
Byl vždy trochu stranou od svých sourozenců. Milý, zábavný, ale vždy na něm bylo něco zvláštního. Jako malý byl sluníčkové dítě – normální kluk ve světě temnoty. Dělal hlouposti. Když se něco rozbilo, většinou za to mohl on. Nosil vytahané oblečení, které někde našel, a moc se o sebe nestaral. Čistotný byl, ale jeho vzhled byl zanedbaný.
Jako prostřední dítě čelil stejným nárokům jako jeho starší bratr, ale lásku mu „sebrala“ sestra. Měl složitý vztah s rodiči a snažil se získat jejich pozornost. Byl první, kdo odmítal být svazován do obleků. Musel se však přizpůsobit – hlavně kvůli brýlím. Vyrůstal ve stresu, který u něj způsobil senzorickou deprivaci – i proto je krátkozraký.
Nikdy nezažil vášnivý vztah jako jeho sourozenci. Trávil čas čtením a sněním. Už v šestnácti uvažoval o vstupu do armády. Byl rozhodnutý, že to zvládne. Rodiče mu to však zakázali – báli se, že by o něj mohli přijít. Začal se uzavírat do sebe. Uvědomil si, že takto si přízeň nezíská.
Postupně začal nosit obleky. Jeho nedbalý šatník nahradila elegance. Dokonce vlastnil pánský korzet. Stal se mužem dřív, než měl šanci být dítětem. Doufal, že když ho rodiče nebrali jako dítě, vyslechnou ho jako dospělého. Možná mu projeví zájem.
Brýle ho trápily – připadal si s nimi divně. Ale když měl kontrolu nad svým šatníkem, cítil se lépe. Věděl, že je v tom sám. Jeho sestra potřebovala neustálou péči kvůli depresím, bratr se připravoval na trůn – a on? On neměl nic. Připadal si neviditelný. Jeho korzet byl symbolem stability v jeho světě ruin.
Když si ráno zapínal manžetové knoflíčky, připadal si na chvíli jako někdo jiný. Někdo, koho by si možná jeho otec všiml. Možná. Korzet pod košilí ho sice dusil, ale připomínal mu, že dýchá. Že něco drží. Že má nad něčím kontrolu. Brýle mu sklouzly po nose a zanechaly jemný otisk. Někdy se ptal, jestli si ho svět vůbec všimne, když jen tak stojí – tiše, bez slov. Ve svém saku, s knihou v ruce, bez místa, kde by byl potřeba.
Pro ty, kdo si všimli jeho proměny, musel být šok ho vidět v oblečení, které kdysi nenáviděl. Od té doby se nese s předstíranou rovnováhou. Jeho pravé já je zakopané pod maskou sebevědomí a nutnosti rychlého dospívání. S rodinou trávil málo času, konverzace byly krátké. Svého bratra nechápal a se sestrou si nerozuměl – ale nikdy k nim nebyl nepříjemný. Neměl důvod.