Mladá Somerset se nikdy nesnažila být nenápadná. Ne že by vyhledávala pozornost, jen prostě odmala přitahovala zvědavé pohledy. Měla ten typ energie, co tě donutí zvednout hlavu. Ne kvůli kráse (i když ta tam byla), ale kvůli tomu tichému já vím svoje, co jí viselo za rameny jako vojenský kabát. Nosila uniformu s takovou samozřejmostí, jako jiní nosí parfém. Ráno běhá, večer střílí, mezi tím flirtuje s myšlenkou, že by mohla být i někým jiným – kdyby jí svět dovolil na chvíli vypnout.
Být lieutenant ve special forces není něco, čím se musí ohánět. Když o tom mluví, udělá to s takovým tím smíchem, co tě znejistí. „Jo, vodím psy do míst, kam bys ani neposlal svoji tchyni. A ještě mi za to platí.“ Její belgický ovčák Malik je víc než parťák. Je to svědek jejího života, její vnitřní kompas a ten, kdo vždycky ví, kdy ji přestat žrát pohledem a začít bránit.
Ale i přes ten drill a vojenský výcvik je v ní něco strašně ženského. Ne ve smyslu rtěnek a šatů (i když víno, hezká architektura a dobrý střih saka rozhodně umí ocenit), ale v té schopnosti sedět, smát se a probírat s někým tři hodiny, kdo s kým spal a proč by to byla chyba. Miluje drby. Ne ty ubohé, jedovaté – ale ty šťavnaté, lidské, co voní po víně a smíchu. Ráda zná podrobnosti. Má přehled. A i když se tváří, že ji to jen „tak minulo“, ve skutečnosti si pamatuje jména, výšky podpatků i barvu rtěnky dané noci.
Je společenská, ale v přesně odměřených dávkách. Ve skupině září, umí rozesmát a zesměšnit tě v jedné větě – a přitom tě budeš chtít znát víc. Ale když se večer zavřou dveře, ví přesně, kdo zůstává. Její lidi. A mezi nimi je navždy Eleo.
Její bratr-dvojče, její zrcadlo i protiváha. Jsou jako dvě strany stejné mince – on prudší, ona přesnější. On chaotický, ona chladná. Ale spojuje je něco hlubšího než geny: věrnost, kterou nezničí ani válka. Mají mezi sebou jazyk, kterému ostatní nerozumí. Smějí se věcem, co ostatní děsí. Perou se. Hádají. Ale když někdo řekne něco proti němu, Khali nejdřív střelí pohledem. Pak slovem. A když to nestačí – má psa a zbraň.
Je tvrdá, ale ne krutá. Umí se smát, i když má prsty obtočené kolem spouště. Má názor. A přestože věří v systém, není slepá. Jen jí to dává smysl – ve světě, kde je tolik chaosu, jsou pravidla jako kotva. A jí se kotvy hodí. Ale nezavírá oči, když se začnou drolit.
Její pokoj? Vojensky uklizený, ale na stole leží rozepsaný dopis, nedopité víno a vedle toho mapa starého města, které nikdy nenavštívila. Hudba? Zvláštně melancholická. Taková, co ti připomene, že sebevědomí a nejistota se často drží za ruku. Miluje svoje tělo, ani tak ne proto, jak vypadá, ale co všechno zvládlo. A i když se ráda cvičí do úmoru, nepohrdne dlouhou sprchou, vůní levandule a dobrým olejem do vlasů.
Khaleesi není silná proto, že by musela. Je silná, protože si to vybrala. Ale i tak… někdy večer sedí s Malikem u nohou a přemýšlí, co by se stalo, kdyby si dovolila být slabá. Jen na chvíli. Jen pro někoho, kdo by z toho neutekl.
Ale pak zavolá Eleovi, utrousí něco o tom, že jeden z vojáků má novej účes („a vypadá jak kdyby mu ho dělala babička v rukavicích na mytí nádobí“), smějí se, drbou, a svět je na chvíli zpátky ve svém středu.