Jake se nenarodil se zlatem v krvi, i když jeho jméno dnes zní, jako by k tomu měl vždycky patřit. Vyrostl v zanedbaném okraji provincie Belcourt spolu se svými rodiči a mladší sestrou Julii. Jeho rodiče nikdy nebyli zářným příkladem pro dospívající děti a Jake je za to nenáviděl. Nejenom že to byli alkoholici, ale nijak neřešili jejich chudobu. Díky tomu získal ochranářský pud vůči své sestře. Chtěl tam pro ni vždy být. Jednoho dne, když byli ještě docela malí, tak jí slíbil, že se o ní postará a jednou budou žít ve svém vlastním zámku.
Do školy však chodil jako by se nic nebylo. Předstíral, že je bohatý, přičemž pomalu neměl ani na jídlo. Byl ale velmi vychytralý, nedělalo mu problém přesvědčit lidi o tom, co on chce. 
A když jejich rodiče zemřeli, zůstal s mladší sestrou Julií, za kterou vždy cítil zvláštní odpovědnost a snad i vinu. Od malička v něm hořela touha po něčem víc. Nejen po penězích. Po řádu. Jistotě. Moci. Pamatuje si jeden den víc než ostatní. Bylo mu devět, Julie brečela, protože jim místní děti roztrhaly jedinou knihu, kterou měla ráda. Jake mlčel, ale v noci vylezl oknem, vrátil se k těm dětem a tiše jim zapálil kurník. Nikdo ho nikdy nechytil. Ale když se druhý den probudil vedle Julie, která ho držela za ruku a usmívala se, jako by se nic nestalo, cítil poprvé zvláštní uspokojení, ne z pomsty, ale z kontroly. Z moci. Tehdy pochopil, že svět nefunguje podle spravedlnosti, ale podle síly, jména a kdo je ochoten obětovat víc. A že skutečnou moc mají jen ti, kteří si ji uzmou.
Jakmile dosáhl věku, přihlásil se do výcviku v Hudsonu. Jeho cílem bylo stát se vojákem protože ti bývají většinou vážení a obdivování a také hodně dobře placení. Nezářil silou, ale disciplínou, chladnou hlavou a schopností učit se rychleji než ostatní. Nepil. Nesmál se zbytečně. Vždy poslouchal a vždy plánoval. Zatímco ostatní cvičili meč, on si každý večer zapisoval vlastní taktiky, zkoumal mapy, učil se historii bitev a psal si řečnické figury, jako by jednou měl mluvit před davem. Jeho cíl byl jasný, nebýt jedním z mnoha.
Bylo to ironické. Jednoho dne dostali den volna, vzácný okamžik během výcviku. Nechtěl jít nikam. Ale kamarádi ho přemluvili, a tak se šel ‘pobavit’ na kočovné představení, které dorazilo do Hudsonu. Neměl rád smích, kouzelníky ani šašky. Ale pak ji uviděl. Dívku. Carmelu.  Chudá stejně jako on. Krásná ne lacině, ale přirozeně. Zářila a on ji okamžitě chtěl. Ne jako trofej. Jako jediný pevný bod v jeho jinak studené realitě. Začal chodit na představení každý den. Její úsměv byl jako světlo v jeho světě plném železa, potu a výcviku. A byla to také ona, kdo na něj první promluvil. Obdivoval její přímost a sebevědomí. Miloval ji? Možná. Ale víc než to, miloval myšlenku, že by mohla být jen jeho. A ta představa, že by ji měl někdo jiný, ho ničila zevnitř. Když výcvik skončil, nechal se zaměstnat jako voják nejen kvůli postupu, ale aby ji mohl doprovázet. Jenže touha stoupat výš nikdy neutichla. Moc mu voněla víc než květy, kterými ji pravidelně obdarovával. Měl rád i její rodinu.
Pak přišla změna režimu. Zavedl se kastovní systém. Carmela byla krásná, volná, ze světa, který považovali za zbytečný. Ale… Byla označena jako pátá kasta. Jake, teď už voják se schopnostmi, reputací a ctižádostí, povýšil na druhou. A druzí nejsou s pátými.  Aspoň ne oficiálně. A určitě ne navždy. Tak to vnímal. Že systém je měl rozdělit do skupin. Představa že by všechno, si vybudoval měl zahodit kvůli páté, jej ničila. Měl ji rád, ale... Tak ji opustil. Ne kvůli nedostatku lásky. Ale kvůli plánu, který nikdy nepřipouštěl slabost. Rozchod nebyl hádka. Byl chladný. Nepopiratelný. Nevratný. Nezničilo ho to navenek. Ale něco v něm se ten den pohřbilo.
Rok s kastami uběhl jako voda, ale on mnohé získal. Dostalo se mu povýšení a nyní díky selekci přijíždí do paláce, aby se stal strážcem královské rodiny. A také dostal šlechtický titul barona, díky oddané službě koruně. A on to s radostí přijal. V duchu ale myslel na svou sestru. Ta dostala kastu šestá, ale to on plánuje napravit. Nehledě na to co chce ona, chce ji vykoupit, protože žádný Lannister nemůže být přece šestá, no ne? Dnes je mu třicet let. Slouží jako strážný vyšší úrovně, nehlídá dveře, ale řídí pořádek, dohlíží na strukturu a analyzuje chaos. Je tichý, přesný, odměřený. A přesto… Chce víc. Velitel? Možná. Přízeň krále navždy? Určitě. Ale jeho pravý cíl je vyšší, být nezastupitelný. A dokud čeká na příležitost, buduje se. Každý den.