​Icaro se narodil jako druhorozený syn do královské rodiny v Brazílii. Jeho rodina byla vždy striktní, ale na něj se nekladl takový důraz, jako na jeho bratra. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jeho bratr se měl připravit na trůn, zatímco on neměl na práci nic jiného, než pobíhat s dětským fotoaparátem a fotit příšerné rozmazané fotografie celé rodiny. Jako malý klouček byl živý, plný radosti a smíchu. Říkali mu vždy usměvavé princátko. Ve chvíli ale, kdy rodiče na něj přitlačili, protože fotografování nebylo dost dobré pro prince, pomalu ztrácel svůj úsměv den ode dne více. Usedl do lavic, kde tvrdě dřel a učil se. Chtěl být jako jeho brácha. Ten byl jeho vzorem. A jestli je něco, co měli společného, byl to smysl pro pravidla. V té době otcovo slovo bylo boží slovo, proto také odložil fotoaparát a dělal vše, co otec chtěl. Ale čím více byl starší, začal si vyvíjet své názory. Chtěl se vrátit zpět k fotografování. Nechtěl dovolit, aby mu jedinou radost v jeho životě otec vzal. A tak se strhly hádky mezi nimi, které je od sebe rozdělili. 
Icaro začal být výbušný. Již v patnácti začal popíjet s partou zbohatlíku v jednom z opuštěných vil, která pomalu chátrala. Tehdy byli nerozlučná parta kamarádů a jako patnáctileté děti si vytvořili album plné fotografií, které Icaro pořídil. Když si je prohlížel, nebyl ani na jedné z nich. Jako by neexistoval. Proto i dostal vztek, jednoho temného večera se vydal do chátrající vily a album navždy schoval tak, aby ho nikdo nikdy nenašel. S partou se přestal kamarádit, radši popíjel sám. Tehdy vytvořil první mapu s ukrytým pokladem, který by ale nejradši navždy zapomněl. 
Jeho problémy s alkoholem měly však svou daň. Nejenže se často objevoval v novinách, protože začal dělat problémy. Ale postupně se to zhoršovalo natolik, že jednu noc se pohádal s barmanem. Strhla se bitka, kterou Icaro nevyhrál a nenapadlo ho nic lepšího, než chlapíkovi zapálit auto. To byl asi jeho největším přešlapem. Rodičům se to samozřejmě nelíbilo, zavřeli Icara doma a sehnali mu domácího profesora. S tímto incidentem přišly i opatření. Všechen alkohol se schoval před ním, měl k němu zakázán přístup. A co ho nejvíce srazilo na kolena? Domluvili mu manželství s mnohem mladší princeznou z Francie, kterou by si měl vzít v tu chvíli, kdy by dosáhla plnoletosti. Icaro nemohl uvěřit svým uším, znechucovala ho představa malé dívenky, která byla vložena do domluveného manželství, jako jen nějaké bezcenné maso. Ta představa se mu nelíbila. Nenáviděl svého otce za to. Nenáviděl svou matku, že ho nechala takto jednat. Doufal, že když bude skákat tak, jak otec píská, tak manželství odvolá. Doufal, že když zahodí veškeré své zájmy, osvobodí neznámou princeznu od jejích povinností s ním.
Bohužel roky plynuly a to, co bylo řečeno se již nedalo zvrátit. Icaro zatrpkl. Nenáviděl sebe. Nenáviděl otce. Zbytek dosavadního života prožil ve stínech, jakožto ledový princ. V ústraní, sám. S otcem nikterak nemluvil. Jediný člověk, se kterým dokázal mluvit byl jeho bratr. A když už se rozhodl něco ve svém životě změnit, vytvořit něco svého, přišla další rána. Jejich rodiče cestovali pracovně, když se jejich auto vybouralo, a tak navždy vyhasly dva životy. Icaro tomu nemohl uvěřit. Nikdy neměl šanci urovnat vztahy mezi sebou a rodičem. A mezitím, co stál a sledoval svého bratra, který musel převzít všechnu zodpovědnost a usednout na trůn, on si připadal neužitečný. Po dlouhých letech, kdy zůstával střízlivý, sáhl znovu po alkoholu. Whiskey ho hřála na duši, jestli ještě nějakou měl. Po dlouhých úvahách znovu sáhl po fotoaparátu a začal fotit. Tajně a jen pro sebe. Focení prokládal nočními procházkami a v posledním roce vytvořil útulek na pomoc kočkám a psům v ohrožení. A radši žil v ústraní, doufajíc, že se něco změní. Ale cítil se, že nemá absolutně nic ve svých rukou.