Minulost:

Narodil se do rodiny, kde se věci nerozbíjely, jen se opravovaly. Jeho otec, Mason, učil mechaniku a fyziku na technické škole. Máma, Clara, kreslila mosty. Doslova. Mosty a budovy, co měly vydržet i to, co už člověk nevydrží. Byli z provincie Zuni, chudší, zapadlé provincie ale to pro ně znamenalo klid. Tak daleko od měst, že se tam dalo chvíli věřit, že svět je pořád normální. Bydleli v rodinném domečku mezi přátelskými sousedy. Na toto období vzpomíná Hunter rád. Hunter si z dětství pamatuje hlavně klid. Ne ticho, spíš... pohodu. Nedělní obědy na verandě, v tom zvláštním mixu vůně tymiánu a benzínu, protože táta u toho většinou šrouboval motorku. Máma kreslila na ubrousky, které pak svým dětem ukazovala, neustále něco navrhovala, i když se nepracovalo. A Andrea. Sestra, co mu vždycky nechala poslední sušenku, i když tvrdila, že je to náhoda.
Jako kluk pořád něco rozebíral. Budíky, starý přehrávač, jednou málem rodinnou pevnou linku. Spíš než aby se rodiče zlobili, se tomu společně zasmáli. V garáži mu pak udělali vlastní koutek. První věc, co sestrojil, byl takovej pavouk z ložisek a pružinek z propisky. Andrea mu říkala Cvrček. Bylo to ošklivý jak noc, ale chodil. A tak se probudila jeho vášeň ve sestrojování a robotiku.
Na střední už věděl, že je chytřejší než většina učitelů. Ale nedával to najevo. Nechtěl být za šprta. Hrál to na klidného frajera s ironií v záloze, psal testy jen tak, aby prošel. Doma ale seděl u počítače a kutil vlastní programy. Zajímal ho každý motor, každý algoritmus, cokoliv, co mělo zámek nebo tajemství. Kamarádi ho měli za toho, co ví svoje, je trochu divný, ale spolehlivý.
Zlom přišel v osmnácti, když ho Andrea načapala, jak v dílně vytvářel něco, co připomínalo zbraň. Smála se, ale tak trochu nervózně. On ne. Neplánoval nikomu ublížit, jen zkoušel, jestli to skutečně dokáže sestrojit. Koneckonců jeho zbraň nestřílela skutečné náboje.
I když měl ty nejlepší předpoklady na vysokou školu nešel. Mohl, dostal by stipendium a byl o něj zájem. Ale věděl, že další studium by mu nic navíc nedalo. Po škole se tedy zaregistroval jako nezávislý avšak legální výrobce. Dělal obranné systémy, chytré pasti, zařízení, co uměla reagovat. Zákazníci v chudších provinciích se o něj začali zajímat rychle. Ale pod každým oficiálním plánem měl i druhou verzi. Takovou, co nebyla pro prodej. V nich byl on sám. Krásný věci, složitý, s hádankami, s přihrádkami, které se otevřely jen správným kódem. Zbraň pro něj nikdy nebyla cíl. Byl to poslední krok. Předtím měla mluvit logika. 
A pak přišel poslední rok. Král Gregory zavedl kastovní systém. Všichni dospělí si museli dojít pro nový identifikační průkaz. Hunter jel s tátou, přebírali doklady i pro mámu a Andreu. V čekárně slyšel dvě ženy, jak se smějou a baví o tom, jak bude fajn, že si teď služky jako ta jejich sousedka nebudou moc tolik dovolovat. Hunter měl co dělat, aby nevybouchl. Táta ho chytil za ruku. Pevně. Ne protože by s nimi souhlasil, ale protože je pozoroval strážník. Veřejně nemohli říct ani slovo proti systému.
O pár měsíců později tátu zatkli. Ne pro násilí. Jen mluvil. Vzal si pár učitelů stranou, domluvili tichý protest, prostě jedno ráno nepřišli učit. Během hodiny vyšli ven se studenty na protest.. Ale čekali tam už vojáci. O tajnosti jejich protestu už dávno někdo věděl. Teta Valerie, ta, co dřív přinášela domácí koláč na návštěvy se od nich veřejně distancovala. Prý kvůli vlastním dětem. Nechtěla přijít o výhody, co získala jako druhá.
Andrea chtěla věřit, že to nějak půjde. Přihlásila se do administrativy, pomáhala lidem s přechodem do systému. Pořád si myslela, že to může být mírné. Jednoho dne byla v davu u radnice. Demonstrace. Vojáci stříleli naslepo. A Andrea byla mezi těmi, kdo už se domů nevrátili.
Hunter od té chvíle psal šifrované dopisy. Nevěděl komu, neznal jména. Ale odpovědi chodily. Jeden kontakt mu jednou napsal, že někdo z paláce je s nimi. Neví kdo. Ale něco se chystá.
Každou středu chodí za Andreou na hřbitov. Nosí jí její oblíbenou knihu. Malý bílý koníček. Sedne si vedle a čte jí nahlas. Pomalu. Ne s brekem. Jen... tak, jako by to byl pořád nějaký rozhovor. Jeho tvář neukazuje nic. Ale oči, ty prozrazují všechno. Že svět, který kdysi znali, je pryč. 
Nyní se přestěhoval do Angeles na žádost svého kontaktu z paláce. Usadil se v prázdné lokalitě a vrátil se ke svému řemeslu a sice výrobě zbraní.