Gabriella Alvaréz se narodila 19. února 2032 v nynější Bonitě a tehdejším Mexiku v době, kdy svět hořel. Její první dech přišel do vzduchu nasyceného strachem, nejistotou a zvukem sirén, které oznamovaly útoky během Třetí světové války.
Byla jedním z dvojčat, ona a její sestra Arabella byly od začátku naprosté protiklady. Zatímco Ary se už jako miminko smála na každého kolem, Gab se držela blízko matky a často se dívala na svět, jako by už tehdy věděla, že bude složitý.
Jejich rodiče, Orlando a Azura Alvaréz, byli vojenští lékaři mezi prvními, kdo reagovali na výzvu pomáhat na frontě. Když začala Čtvrtá světová válka, Gabby měla 12 let. Pamatuje si ten den živě... Stála s Arabell na zastávce autobusu do školy, když se na obloze objevily první neidentifikovatelné stíhačky. O tři dny později byly její rodiče odveleni k frontovým jednotkám.
Naštěstí měly kam jít. Bydlely s dědečkem Miguelem a babičkou Clarou, v domku, kde to vonělo kávou, starým dřevem a hudbou. Dědeček Miguel byl kdysi muzikantem, sice ne slavným, ale s duší poety. Měl starý klavír s oprýskanými klávesami a kytaru, kterou nazýval srdcem. Právě on poprvé dal dívce do ruky trsátko a ukázal jí, jak zahrát jednoduchý akord.
Hudba se pro ni stala únikem. Zatímco Ary utíkala ke společnosti kamarádů, Gabby se zavírala do pokoje a psala písničky. Psala o válce, o tichu po výbuchu, o pohledu na prázdnou postel rodičů. Když dědeček Miguel v roce 2045 zemřel na infarkt, Gab byla u něj. Právě jí učil nový rytmus, když mu srdce náhle vypovědělo službu. Nikdy o tom s nikým nemluvila, ale právě tehdy napsala svou první opravdovou píseň, melancholickou baladu o loučení a nevyřčených slovech. Uložila ji do šuplíku, kde leží dodnes.
Po válce se rodiče vrátili jako hrdinové. A přestože byli vyčerpaní, sešlí a změnění, postavili se na nohy. Založili vlastní kliniku v New Yorku, kam se rodina v roce 2049 přestěhovala. Měla tehdy 17 a začala zjišťovat, kým vlastně je. Arabella byla hvězdou školy - roztleskávačka, oblíbená, zářivá. Gabby byla ta holka odvedle - tichá, zasněná, umělecká. Často seděla o přestávkách sama a zapisovala si do notýsku slova, která nikdy nevyslovila nahlas. Ale jedno měla se sestrou společné: oddanou lásku k rodině. A možná taky se jim vždykcy líbily stejný typ kluků. Nebo alespoň na škole. A i když Silvana milovala celým svým pubertálním srdcem, on ani nevěděl, že existuje. A jak ji bolelo, když pozval její sestru na ples. A když Ary  získala korunku, přála jí to, ale zároveň si přála, aby to jednou, jen jedinkrát byla ona.
Rok 2055 pro ni změnil všechno. Gregory I. vítěz Čtvrté války a král Illéi oznámil zavedení kastovního systému. Aby veřejnost přesvědčil o 'spravedlivém' rozdělení, pozval několik výjimečných rodin do paláce. Rodina Alvaréz byla mezi nimi nejen díky pověsti rodičů, ale i díky matčinu hrdinství: Azura Alvaréz totiž během války zachránila králi život.
Gabriella si dodnes vybavuje ten televizní přenos. Jak král slavnostně pronesl jejich jméno. Jak celý národ sledoval, když rodina Alvaréz jako první v historii Illéi obdržela status Druhé kasty. Byla hrdá. A současně cítila tíhu, kterou nikdo jiný neunesl: její jméno odstartovalo nálepkování celého národa.
Zatímco Arabella to přijala s hrdostí a elegancí, cítila odpor. Hudba pro ni byla svobodou a teď měla být symbolem systému, který lidi rozděluje. A přesto, její talent nešel zastavit. Stala se zpěvačkou. Její kariéra rychle stoupala. Brzy dostala nahrávací smlouvu v jedné z nejlepších nahrávací společnosti New Yorku. Ale přes všechen ten úspěch a překonání její introvertnosti... Ji fanoušci nevnímali jako umělkyni. Jako zpěvačku, která je nyní všude známá. Nazývali ji 'ta první druhá.' Bolestně si uvědomovala, že lidé víc než její hlas vnímají její nálepku. Jedním z velkých úspěchů, co si ve své kariéře mohla připsat je zpívání národní hymny při jedné z výher v ledním hokeji. Nebylo to sice na mistrovství světa, ale pořád to je úspěch. Díky její slávě si našla i svou první a dlouhodobou známost, přítele Thomase. On byl členem její skupiny. On hrál na kytaru a ona zpívala. V letošním roku se se rozhodla něco změnit. A tak na jaře letošního roku, po měsících vnitřního boje, napsala píseň, která se stala manifestem: Make it in America. Zazpívala ji naživo na předávání Národních cen s kytarou dědečka Miguela. Publikum plakalo. Královská rodina zbledla, tedy spíš jeden člen rodiny. Dokonce i její přítel zastával názor, že tuto píseň měli vynechat. Jejich rozhovor vyústil v divokou hádku a nastala dlouhá pauza v tichu, které oba mučilo. A tak se rozešli. Potichu a v slzách.
Druhý den ráno přišlo povolání. letěla do královského paláce, přesvědčená, že bude potrestaná. Ale král měl jiný plán. Neposlal ji do provincie Baffin trpět, ani jí neodebral kastu. Nepřišlo ani fyzické mučení, to spíš už to psychické. Místo toho ji jmenoval oficiální novinářkou první Selekce s důrazem, že jako novinářka nebude mít čas zpívat a ani vystupovat, alespoň ne s kytarou.
Gab si uvědomila, že právě vstoupila do světa, kde pravda a propaganda kráčí ruku v ruce. A že její hlas, ať se jí to líbí, nebo ne budou slyšet. Ale že slova, která ona vyřkne a která napíše, nebudou z její hlavy.