Elettra se narodila jako druhorozená dcera královského rodu di Perfetti, v době, kdy Itálie toužila po stabilitě a její lid hladověl po jistotě, eleganci a dokonalosti — přesně takové, jakou se Elettra od dětství učila zosobňovat.
Její matka, královna Bianca, byla vždy zosobněním klidu, krásy a cílevědomé ženské síly. Pro veřejnost byla symbolem ideální vládkyně a přesně takovou chtěla udělat i ze své dcery. Od útlého dětství byla Elettra vedena k dokonalosti – lekce etikety, historie, cizích jazyků, diplomacie i tradičního umění královské prezentace. Každý její pohyb byl sledován, upravován, hodnocen. Každý úsměv pečlivě zrcadlil očekávání veřejnosti. Elettra nebyla vychovávaná jako dívka – byla vychovávána jako ideál.
Přitom ale nikdy nebyla tou, kdo by měl usednout na trůn. Tím byl její starší bratr Samuele – rezervovaný, hluboký, oddaný své zemi. Měl ale jinou matku, která zemřela, když byl ještě malý, a veřejnost na něj vždy pohlížela jako na melancholického a chladného prince. Lidé si žádali změnu. Chtěli světlo. Naději. A tu viděli v Elettrě — krásné, půvabné, jemné, vstřícné, dokonalé. Začaly se objevovat hlasy, které říkaly nahlas to, co si mnozí dlouho mysleli potichu: že by měla být královnou právě ona. A nejen veřejnost – i její matka si to přála, možná i proto, že v Elettrě viděla pokračování vlastní slávy a vlivu.
Elettra to však odmítala. Ne snad proto, že by se bála moci — ale proto, že věděla, že obraz, který ukazuje světu, není skutečný. Ta dokonalost, kterou od ní všichni čekali, ji dusila. Každý poklonkovaný den, každé veřejné vystoupení, každé "milostivě děkuji" a ladné gesto ruky — to všechno byly jen vrstvy masky, která ji oddělovala od vlastního já. Byla herečkou ve vlastním životě, a čím víc ji lid miloval, tím více se cítila sama.
Za její křehkou fasádou se skrývala dívka s duší plnou otázek, frustrace a bolesti. Neviditelně, ale hluboce ji poznamenala jedna konkrétní láska. V době, kdy jí bylo sedmnáct, se zamilovala — ne podle královského protokolu, ale naplno, spalujícím způsobem, jak to dokážou jen ti, kteří celý život potlačují své skutečné já. Neví se, kdo to byl. Možná někdo ze služebnictva. Možná mladý diplomat. Možná umělec. Ale jisté je, že ten vztah skončil náhle a bolestivě. A Elettra si od té doby zakázala cítit. Zlomené srdce zakryla novou vrstvou dokonalosti.
Málokdo ví, jak moc ji bolí, když jí říkají, že by byla „lepším panovníkem než Samuele“. Ve skutečnosti svého bratra miluje, a i když jejich vztah nikdy nebyl jednoduchý, cítí k němu hluboký respekt — i proto, že on nikdy nehrál žádnou roli. Byl prostě tím, kým je. A přes všechny své chyby byl autentický.
Zatímco veřejnost Elettru oslavuje jako budoucnost království, ona sama po nocích přemýšlí, kým by mohla být, kdyby nemusela být nikým. Její duše je jako porcelán – krásná, ale napjatá. S každým dnem, kdy na sobě udržuje masku, přibývá malých prasklinek.
Dnes je považována za ztělesnění noblesy, laskavosti a síly. Ale uvnitř je to žena, která má strach. Strach z toho, že kdyby ukázala, kým doopravdy je, celý svět by ji přestal milovat. A že nakonec nebude volit mezi trůnem a láskou — ale mezi svobodou a přijetím.