I když pochází z Československa, její jméno se píše s C na začátku, ale čte se s K. Většina lidí jí stejně říká Corny a pro přátele je Corn. Na první pohled je ztělesněním klidu. Tichá mladá žena s jemným hlasem, laskavýma očima a pohyby, které jako by nikoho nechtěly vyrušit. Vypadá jako někdo, kdo nepatří do hlučného světa dvorských intrik, protokolů a mocenských her. A do jisté míry je to pravda. Cornelie nikdy netoužila být vidět. Spíše toužila být slyšena těmi, kdo křičet neumějí. Těmi, kteří svět nezajímají. Dětmi, které mlčí, protože je nikdo neučí mluvit. Přestože její život formovala bolest, nestala se z ní žena zlomená. Spíš se z ní stala žena jemná, ale v té jemnosti je skryta síla, jakou málokdo vidí. A málokdo chápe.
Corny nikdy neměla ráda konflikty. Už od dětství raději ustupovala, než by se hádala. Pokud mohla vycítit bouři, stáhla se dřív, než udeřil blesk. Tahle schopnost jí pomohla přežít nejen ztrátu rodičů, ale i život s tetou, která sice milovala, ale neuměla tu lásku vždycky správně vyjádřit. Corn se naučila být opatrná. Vyhodnocovat situace. Mlčet, když mluví ostatní, a mluvit jen tehdy, když je to bezpečné.
Z této vnitřní opatrnosti ale vychází i její největší slabost, pochybnosti. Nevěří si. Ne ve smyslu bezmoci, ale ve smyslu trvalé vnitřní otázky: "Dělám to správně?" a "Jsem dost dobrá?" Není to přehnaná skromnost, ale hluboko zakořeněný pocit, že musí neustále dokazovat, že její místo mezi ostatními má smysl. Že její laskavost není slabost. Že klid může být hlasitější než křik. Někdy ji to paralyzuje, při rozhodování, v krizových situacích, nebo ve chvílích, kdy má projevit vlastní potřeby. Ustupuje. Uklidňuje. Obětuje sebe pro klid okolí, někdy až příliš. Její schopnost vcítění je tak silná, že zapomíná naslouchat sama sobě.
A teď, když se ocitla v královském paláci, v zemi, která se jí nyní zdá naprosto cizí, mezi lidmi, kteří na ni hledí jako na pouhou služebnou, tohle všechno se vrací. Každý den bojuje s pocitem, že nezapadá. Že nezvládne malou princeznu, která už tolik chův odmítla. Že není dost silná, aby obstála v očích krále.
A přesto vstává každé ráno. Upraví si vlasy, i když se jí ruce třesou. Usměje se na Lucianu, i když má chuť plakat. Nese koláčky do královské kuchyně, i když ví, že ji tam pomlouvají. Protože ví, že to, co dělá, má hlubší smysl. A že děti, včetně princezny, potřebují víc než dokonalost. Potřebují lásku. A tu ona má.
V dětském domově, kde Cornelie po škole nastoupila, bylo spousta dětí. Ale jedno jediné se jí zapsalo do srdce jinak než ostatní. Jmenovala se Emílie. Holčička, která se ocitla v domově jako sotva roční batole, s velkýma tmavýma očima a zvláštní tichostí, která až mrazila. Corn k ní cítila okamžité pouto. V Emiliině klidném, mlčenlivém světě poznávala sama sebe, to dítě, které také kdysi ztratilo vše. Začala s ní trávit víc času než s ostatními. Nosila ji, uspávala, brala si službu přes noc, jen aby byla u ní, když se budí s pláčem. A brzy se v ní zrodila myšlenka, která jí připadala šílená, ale zároveň přirozená a sice adopce. Chtěla Em vzít domů. Chtěla jí dát to, co sama ztratila. Teplo, ticho, bezpečí, dotyk.
Začala zjišťovat podmínky. Obracejí se jí žaludek ještě teď, když si vzpomene, jak ji úředník přerušil uprostřed věty se slovy: 'Slečno Markovičová, vážně to myslíte vážně? Je vám přes dvacet, nemáte stálý příjem, bydlíte tu pár měsíců, nemáte vlastní byt. Myslíte si, že dítě potřebuje jen něhu?' Zůstala sedět jako opařená. Připadala si hloupě. Naivně. A především jako někdo, kdo selhal. A i přesto, že je nyní jinde. Má všechny kresbičky od dětí schované ve speciálních deskách: zelené kartonové s květinovým potiskem, na každé zastrčený lísteček s jménem dítěte a datem. Emilčina je první. V deskách je i obrázek: jen pár čar, slunce, stromeček a dvě postavičky držící se za ruku. Jedna je velká a má blond vlasy. Ta druhá je malá a dívá se nahoru.
Má velkou sbírku akvarelových maleb, které nikdy nikomu neukázala. Maluje nejčastěji krajiny, mlhavé lesy, květinová pole, zvířata, zamžené rána. Je to její způsob, jak si uchovává ticho, které měla kdysi na vesnici. Hudba je její další útočiště. Poslouchá hlavně jemné, filmové melodie, romantické klavírní skladby a občas francouzské šansony. Umí trochu zpívat, ale zpívá jen, když si myslí, že ji nikdo neslyší. Někdy v noci, když děti usnou, zpívá velmi potichu ukolébavku.
Působí jako z porcelánu. Má jemné rysy, světlou pleť, modrozelené oči, které často sklání k zemi. Rty má plné, ale skoro vždy jen v lehkém úsměvu, úsměv je její obranný mechanismus. Blond vlasy si vždy upraví, splete nebo udělá drdol. Líčí se jen jemně. Měří 157 cm a její postava je drobná, ale ne křehká. V sobě nese zvláštní půvab tiché přítomnosti, když vstoupí do místnosti, většinou si jí lidé všimnou až později. Ale děti na ni reagují okamžitě, její klid je jako teplá přikrývka. Když je nervózní, má zvyk si mnout ruce, nebo si za uchem potahovat volný pramen vlasů. Někdy se jí třesou prsty, a ve stresu zapomíná dýchat.
Přestože vypadá jako někdo, kdo by ani muchu neplácl, skrývá v sobě hluboký odpor k autoritám. Nenávidí povýšenost. Nesnáší, když se lidé považují za víc než ostatní. A i když se snaží být pokorná, vnitřně bublá, když vidí nespravedlnost. Občas řekne věci rychleji, než si uvědomí, a později toho lituje. Jednou se v paláci přistihla, jak ostře odpověděla komořímu, který mluvil o princezně jako o rozmazleném spratkovi. Její hlas tehdy zněl jinak, pevně, ostře, přímo. Sama se lekla toho, jak to zaznělo.
V hloubi duše má potlačený hněv, který je silný, protože ho nikdy nesměla projevit, kvůli rodičům, kvůli tetě, kvůli roli chůvy. Ale jestli se někdy přetlak uvolní, mohla by překvapit nejen okolí, ale i sebe. V tom hněvu se totiž skrývá energie, možná pro boj. Možná pro změnu. Možná právě palác bude místem, kde si bude muset vybrat, mezi tím, být oporou ostatním, nebo konečně začít být oporou i sama sobě. Možná se ocitne v situaci, kdy bude muset říct ne, i když to zraní. Možná v ní princezna Luciana znovu probudí dívku, která kreslila slunce do oken na krumlovském náměstí a věřila, že každý má právo na štěstí. A možná, jen možná, ji čeká i něco víc než služba. Možná ji čeká přátelství. Možná láska. Možná volba, která ji přiměje bojovat za sebe, ne jen za ostatní. Ale ještě to neví. Zatím jen tiše čeká. Pozoruje. Učí se. Snaží se dělat to nejlepší, co umí. Být přítomná, pečující, trpělivá. Taková, jaká vždycky byla. A třeba jednou i uvěří, že to stačí.