Na své dětství má Catlin jen roztříštěné vzpomínky, jako by se mozek snažil chránit ji před bolestí tím, že některé obrazy zahalil do mlhy. Vzpomíná si na matčin úsměv, jemné pohlazení po vlasech a teplo jejího hlasu. Stejně tak si ale vybavuje i křik, rozbité sklo a stín postavy, kterou kdysi nazývala otcem. Ten muž, neustále s vůní laciného alkoholu kolem sebe, měl hněv v očích a pěst připravenou zasáhnout. Jediný, kdo se ji snažil chránit, byl její starší bratr.
To nejhorší přišlo krátce po smrti jejich matky. Otec, ztracený v zoufalství, ztratil i poslední zbytky zábran. Jedné noci se ji pokusil zneužít. Nevěděla, jak se jí podařilo utéct, ale běžela, co jí nohy stačily, a od té doby se toulala ulicemi. Kradla, spala v opuštěných domech a vyhýbala se lidem. Několik měsíců přežívala jen díky strachu a instinktu. Když ji konečně zadrželi a odvedli do sirotčince, představila se jako Cate. To jméno jí zůstalo, jako útržek minulosti, který zněl bezpečně.
V sirotčinci strávila rok. Nikdy si nepřipadala jako součást něčeho, ale přesto byla vděčná, že má postel a teplé jídlo. A pak se objevil manželský pár, Alexander a Samantha Westovi. Úspěšný lékař a právnička, kteří přišli s úsměvem a září v očích. Adoptovali ji a dali jí nové jméno: Catlin Elizabeth West.
Poprvé v životě měla pokoj jen pro sebe, vlastní knihy a bezpečné zázemí. Carter, jejich biologický syn, se k ní choval jako k opravdové sestře. Studovali spolu na prestižní škole a trávili hodiny u her, knížek nebo filmů. Všechno vypadalo jako pohádka… dokud jí nebylo patnáct.
Na rodinné dovolené, kdy slunce pálilo a rádio hrálo jejich oblíbené písničky, se jejich auto střetlo s jiným vozidlem. Náraz. Ticho. Krev. Když se Catlin probudila v nemocnici, dozvěděla se, že její rodiče zemřeli na místě. Carter, i přes zranění, bojoval, aby si ji mohl nechat, ale byl ještě nezletilý a zákon rozhodl jinak.
Dostala se k příbuzným z otcovy strany, tetě a strýci. Nikdy se k ní nechovali hrubě přímo, ale chyběla láska, péče a porozumění. Byla pro ně přítěží. Když zjistili, že je jen adoptovaná, zacházeli s ní jako s cizí. Musela se starat o domácnost, uklízet, být neviditelná. Přesto studovala dál, a v sobě dusila vzpomínky i hněv.
Zhruba v osmnácti letech se dostala k informaci, která jí změnila život. Autonehodu nezpůsobil náhodný řidič, ale někdo zcela jiný. A co bylo horší, právě její teta a strýc si dotyčného najali. Nejenže se podíleli na smrti lidí, které milovala, ale byli přímými viníky. V ten moment v ní něco prasklo. Nechtěla spravedlnost. Chtěla pomstu.
Od dětství měla blízko k technologiím. Uměla hacknout účet, zfalšovat stopu, přelstít bezpečnostní systém. A tak plánovala. Strýc měl slabost pro alkohol, jednoho večera mu do pití přimíchala sedativa. Když omámeně upadl do spánku, oblékla si rukavice a nožem, na kterém byly tetiny otisky, ho bodla. Pokoj upravila tak, aby působil jako oběť hádky.
Na tetu si počkala v koupelně. Když se zavřela dovnitř, Catlin ji napadla zezadu a udusila plastovým pytlíkem. Na místě zanechala vzkaz: „Byli jsme v krizi. Pohádali jsme se, ztratila jsem nervy. Byla jsem to já, kdo ho zabil. Nemůžu dál. Odpusť mi.“
Pak si šla lehnout do skříně a ve strachu zavolala na 911. Vyděšeným hlasem tvrdila, že teta na ni křičela, že ji zabije, jako zabila její rodiče. Když policie dorazila, vše nasvědčovalo vraždě a následné sebevraždě. Catlin se dostala zpět do péče Cartera, který mezitím dosáhl plnoletosti. Nikdo nic netušil. Nikdo nikdy netušil, že za pečlivě naaranžovaným zločinem stála tichá, ale neúprosná Catlin. A ona tím rozhodně nehodlala skončit.
Po ukončení studia se zaměřila na kariéru psycholožky. Pomáhala lidem v nouzi, zatímco sama pomoc potřebovala, jelikož po smrti tety a strýce se postarala o další jedince.