Camillya a její dvojče Matteo se narodili na začátku března. Jelikož byla o deset minut starší než její bratr tak na ní rovnou padl titul korunní princezny což znamenalo, že se stala prvorozená dcerou krále Alejandra a královny Charlotte Castillo. Od chvíle, kdy poprvé otevřela oči, jí byl určen jeden směr a to byl trůn. A to jí zcela oddělilo od soužití s jejím bratrem. Jako korunní princezna Španělska byla nejen symbolem stability a pokračování mocné dynastie Castillo, ale také aktivní součástí politické budoucnosti země. A právě to znamenalo, že její život nikdy nebude jen její. Zatímco jiné děti snily o dobrodružstvích, Cam vyrůstala ve světě složeném z diplomatických protokolů, domácí výuky a ustavičné přípravy na roli královny. Vyrůstala v paláci Palacio de Cristal. Což byl moderní palác v úplném srdci Madridu. Byl její domovem, ale připadal jí jako dokonale zařízené vězení. Každý její krok byl sledován, každý projev hodnocen, každé slovo analyzováno. Její domácí výuka začala ve čtyřech letech. Vše se točilo kolem historie, práva, jazykové zdatnosti a etikety. Učila se být důstojnou a reprezentativní korunní princeznou. Ale už v raném věku se ukazovalo, že v ní doutná jiný žár. Nezajímaly ji dlouhé monology o minulých panovnících. Zajímalo ji, proč by i ona měla skončit jako nějaká šachová figurka. S nástupem do raného dospívání, mezi třináctým a šestnáctým rokem, se její vnitřní odpor změnil v otevřený vzdor. Svou frustraci vybíjela na trénincích, ve skrytu noci sedávala za volant rychlých aut z královských garáží a projížděla se madridskými periferiemi, zatímco její stráž nevěděla, kde je. Hudba, tanec, adrenalin a večírky se staly jejím únikem z role, kterou nikdy nechtěla. Ale jedním z největších tlaků, kterému čelila, byl otázka sňatku. Od dětství věděla, že jednoho dne se bude muset provdat. Ovšem ne z lásky, ale z povinnosti vůči své zemi a svému lidu. Spojenectví, mezinárodní dohody, posílení monarchie. Něco jako láska nebyla součástí rovnice. A právě to Cam nedokázala unést. Při každé zmínce o budoucím sňatku se bouřila. Hádala se s otcem. Odmítala poslouchat. V jejích očích to byl zásah do její svobody, do její identity. Říkala, že raději abdikuje, než aby si vzala muže, kterého jí vyberou. Král Alejandro to považoval za nevyzrálou hysterii. Ona to vnímala jako obranu svého já. Tlak doma rostl a otec byl neústupný, matka mezi nimi lavírovala, její bratři stáli na straně svého otce. Naopak její nejmladší sestra byla první, kdo trochu chápal její situaci a vnitřní pocity. A tím se jejich sesterský vztah více prohloubil. Camillya byla však jiná. Nezlomná. Emotivní. Neochotná podřídit se jen kvůli očekávání ostatních. A čím víc ji tlačili, tím tvrdší byla její obrana. A pak přišla její první láska. Neplánovaná. Nepovolená. Vztah s mužem, který neměl královský původ, ale měl to, co ona hledala celý život. Byl opravdový a byla kolem něj svoboda a láska. A právě ten muž se stal obětí politických her. Někdo z jejího nejbližšího okolí zasáhl, aby jejich vztah skončil. Cam se ho vzdala, ne proto, že by přestala milovat. Ale protože věděla, že ho tím chrání. Tím se v ní něco zlomilo. Přestala věřit, že bude mít šanci na vlastní štěstí. Ale jedno věděla jistě. Jestli má jednou vládnout, nebude to jako poslušná dcera. Ale jako královna, která si urve moc zpět. A do té doby? Bude žít naplno. Vášnivě. Nezkrotně. Proto když se otec u rodinné večeře zmínil, že Camillya poletí do Illéi, aby zastupovala jejich zemi a našla si budoucího manžela. Tak poprvé neprotestovala. Jelikož cítila, že to bude aspoň trochu únik z těchto bran a taky aby mohla plánovat jak se chopí své moci, aby mohla sama psát řádky svého života.