Bodhi přišel na svět jako syn ženy, která milovala víc, než jí její postavení dovolovalo. Jeho matka byla sestrou krále, urozená, vzdělaná, s krví dynastie v žilách. Ale místo diplomacie, dvorských plesů a dohodnutého sňatku si vybrala jinou cestu, lásku. Její srdce patřilo muži beze jména, alespoň z pohledu dvora. Neurozený, ale čestný. Obyčejný, ale statečný. Byl to vztah, který její bratr, král, nikdy neschválil. Přesto se mu nepostavila ve vzpouře. Jen odešla, potichu, klidně a vzala s sebou celý svůj svět. Jejich svatba byla malá, skrytá před očima těch, kdo by ji soudili, ale byla skutečná, upřímná, plná smíchu, světla a slibů, které si šeptali v jazyce, kterému rozumí jen ti, kdo milují doopravdy. Rok a půl nato se jim narodil syn, dali mu jméno Bodhi. A nějaký čas byli šťastní. Tak skutečně šťastní, jak se málokomu v tom světě podaří být. Jenže i to jednou skončilo. Když bylo Bodhimu pět let, jeho otec zemřel při autonehodě. Aspoň tak zněla oficiální zpráva. Okolnosti byly nejasné, protokoly se ztratily, vyšetřování se uzavřelo až příliš rychle. Matka věděla, že to nebyla náhoda. V jejích očích ten den nezemřel jen manžel, ale i víra, že svět je spravedlivý. Král jí nabídl místo v paláci. Chtěl jejího syna přivést blíž ke dvoru, možná i pod dohled, ale ona odmítla. Ne z hořkosti, ale z přesvědčení, že láska potřebuje svobodu a že její syn musí růst mimo politiku, intriky a síť závazků, kterou jednou stejně zdědí. Stáhla se do ústraní. V malém domě na okraji království vychovávala Bodhiho sama. Učila ho nejen to, co měl vědět jako potomek krve, historii, jazyk, strategii, ale i to, co by mu svět nikdy sám od sebe nedal, disciplínu a sílu. Bodhi začal s boxem už v deseti. Ne proto, že by ho nutila, ale proto, že ho to volalo. Postupně přibývaly další formy tréninku, běh, boj beze zbraní i se zbraněmi, lukostřelba. Jeho tělo sílilo a on získával odhodlání. Přestože žili stranou královského dvora, palác se nikdy zcela nevytratil z jejich života. Každých několik měsíců matka trvala na tom, že pojedou na návštěvu, částečně z povinnosti, ale spíš proto, aby si král nepřipomněl, že má důvod je hlídat. Bodhi ty návštěvy nenáviděl. Ten svět mu připadal cizí, hlučný, prosycený přetvářkou, naplněný lidmi, kteří mluvili, aniž by říkali něco skutečného. Ale i tam, v místech, kde se necítil doma, bylo něco, kvůli čemu se nakonec vždycky těšil. Xaden, jeho bratranec. Našli si k sobě cestu překvapivě rychle. Možná to byla krev, možná osamělost, která v obou klíčila jinak, ale stejně hluboko. Kde byl Xaden, tam byl i Bodhi. A kde byl Bodhi, tam se postupně formovala loajalita, která nevycházela z postavení ani příkazu, ale z víry. Matka mu často opakovala. „Jednou bude král, on je nejlepší možností pro všechny. Dávej na něj pozor. Ochráníš-li jeho, ochráníš budoucnost.“ A Bodhi to přijal. Ne jako úkol, ale jako závazek. Vyrůstal jako jeho stín, neviditelný, tichý, ale vždy nablízku. Ne proto, že mu to někdo řekl. Ale proto, že v Xadenovi viděl víc než budoucího vládce. Viděl v něm bratra, jedinou duši, která ho opravdu znala. A možná i někoho, kdo byl ztracený stejně jako on. Bránil ho už jako chlapec. Slovem, tělem, pohledem. A jak roky plynuly, jeho oddanost nerostla v tichu, ona se v tom tichu zpevnila do kamene. Pevná, neměnná, neochvějná. Ve světě, který se měnil podle větru, byl Bodhi tou silou, která zůstávala. Pro něj. Ochrana Xadena byla nakonec tím jediným důvodem, proč Bodhi souhlasil s cestou do Illei. Oficiálně jel jako princ. Ve skutečnosti však jako stín svého bratrance, jako jeho ochránce.