Beata přišla na svět těsně před koncem třetí světové války do rodiny vzdělanců, tudíž již její rané dětství doprovázely rozhořčené debaty, ekonomická i politická nejistota a stín nepříliš nadějně vyhlížejících zítřků. Ona z toho v té době samozřejmě neměla moc rozumu, každopádně věty typu “přece nebudu dělat prostitutku podfukářské vládě”, jež se častokrát ozývaly z otcovy pracovny, se jí nenávratně vtiskly do paměti. Doma nikdy nedřely úplnou bídu s nouzí, no jak už to tak u inteligence bývá v časech krize, v penězích se také zrovna nekoupali, obzvláště se třemi dětmi na krku. I přesto Bea odmalička obdivovala jak otce, uznávaného profesora, tak matku, vedoucí několika archivních oddělení, a v jejích očích neexistovalo vznešenějšího poslání, než studia dějin a jejich pečlivého uchovávání. Už jako malé škvrně, co se sotva naučilo číst, potají odposlouchávala diskuze mezi rodiči a jejich kolegy pokaždé, když k nim někdo přišel na návštěvu, a pak horlivě utíkala hledat neznámá slova do rodinné knihovny, toužíce taky umět mluvit tak kultivovaně, tak chytře. 
Paradoxně však nebyla zrovna ukázkovou žačkou, sedět ve školní lavici jí nudilo, neustále vyrušovala a zvedala učitelům krevní tlak po celou dobu základky. Otec neměl čas se dětmi zabývat vzhledem k jeho vysoké politické angažovanosti a matku příliš zaměstnával nejstarší syn Hektor, klasický průšvihář, takže byť se jim Beaty zlobení samozřejmě nelíbilo, prostě nebyl prostor se jím blíže zabývat. Navíc se nijak dramaticky nepromítalo do Bey známek, byla očividně dostatečně chytrá a doma usoudili, že jí mohou nechat vyrůst tak trochu jako dříví v lese. 
Po skončení čtvrté světové války v domácnosti Caldonsonů zavládl o něco větší klid; příjmy se postupně stabilizovaly a s nimi do určité míry i chování nejmladších špuntů. Bea chtě nechtě uznala nenahraditelnost školní výuky. S nástupem puberty jí navíc začali zajímat i vrstevníci, které do té doby brala jako zanedbatelný článek svého knihami a všemožným zkoumáním naplněného bytí. Vlastně jako kdyby v ní ustálení politické situace náhle seplo jakousi do té doby skrytou složku osobnosti - začala být možná až přespříliš společenská, počet kamarádů raketově vystřelil a její lehce hyperaktivní tendence našly uplatnění v těch správných společenských kruzích. V patnácti se již bez ostychu účastnila oněch debat mezi rodiči a jejich přáteli, jimž jako malá tak zbožně naslouchala, a všem bylo jasné, že půjde v rodinných šlépějích, takže její studijní dráha začala brzy směřovat k archivnímu institutu a historickému výzkumu. 
V institutu se od začátku cítila jako ryba ve vodě, čemuž samozřejmě napomohla tamní reputace obou rodičů (ach ten nepotismus!) Brzy se začala zapojovat do všemožných spolků a iniciativ, účastnila se organizace různých akcí, prostě a jednoduše svou těkavost a touhu po znalostech uplatňovala naplno. Navíc bylo neustále co řešit a rozebírat, obzvláště poté, co král vyrukoval s kastovním systémem. Právě tento Beaty (pro některé až přespříliš) aktivní životní styl byl jedním z hlavních důvodů, proč váhala nad přihláškou do Selekce. Nakonec se však přeci jen rozhodla to zkusit - ne snad, že by očekávala nějaký úžasně romantický příběh hodný pohádkových knížek (byť ta představa se jí na mysl samozřejmě okrajově vloudila a nebyla by jí zcela proti srsti). Spíše celou akci vidí jako jedinečnou příležitost nahlédnout do jinak těžko přístupného světa a získat nenahraditelnou zkušenost s novým mocenským systémem, jenž se v jejich zemi tak záhy objevil.