Arabella Alvaréz se narodila 19. února 2032 v někdejším Mexiku, dnes v provincii Bonita. Byl to den, kdy se země chvěla pod tíhou válek a vzduch byl hustý nejen kouřem, ale i strachem. Narodila se jako jedno z dvojčat – ona a její sestra Gabriella – do světa, který byl ve stavu neustálého ohrožení. A přesto, zatímco sirény na pozadí oznamovaly hrozící útoky, Arabella se při svém prvním nádechu rozesmála. Jako by už tehdy věděla, že se nenechá ničím zlomit.
Od malička byla pravým opakem své sestry. Zatímco Gab se držela blízko matky a vše pozorovala se zvláštní tíhou v očích, Ary byla vír – smějící se, pobíhající, s odřenými koleny a věčnou touhou po novém dobrodružství. I v nejtemnějších chvílích byla živá, prudká a nezastavitelná. Už jako dítě si hrála na vojačku, vůdkyni, dokonce i na astronautku, co přistála na Měsíci s tátovou helikoptérou na hlavě.
Když vypukla Čtvrtá světová válka, bylo jí dvanáct. Stála vedle sestry na zastávce autobusu, když nad nimi přeletěly první stíhačky. Neutíkala. Nezpanikařila. Držela Gabby za ruku a zašeptala: „Jestli tohle přežijem, jednou o tom napíšem knížku.“ Její odvaha nebyla naučená, byla instinktivní. A když rodiče odjeli na frontu, nehroutila se – stala se oporou. Ne tím, že by byla klidná, ale tím, že byla neustále v pohybu. Běhala po zahradě, organizovala sousedské hry, lezla na střechu s dalekohledem, jako by se snažila dosáhnout horizontu dřív, než ho zničí bomby.
Dětství u babičky Clary a dědečka Miguela v Bonitě bylo pro ni dobou svobody i vzdoru. Milovala dědečkovu kytaru, ale nikdy se s ní nezamkla do pokoje jako Gab. Místo toho si k ní vymýšlela choreografie, tančila na stole, pořádala „domácí koncerty“ pro sousedy a nutila babičku udělat porotu. Od dětství milovala pohyb – sport byl pro ni únikem i terapií. Začala s gymnastikou, pak s běháním, zkoušela surfovat na vyřazeném prkně v jezírku a ve třinácti si z babiččiných záclon udělala vlastní „padák“ a skákala z nízké střechy stodoly, než jí to zakázali.
Po dědečkově smrti cítila prázdno – ale jinak než Gab. Nezavřela se do ticha. Místo toho začala trénovat ještě tvrději. Běhala v dešti, závodila sama se sebou. Věřila, že když poběží dost rychle, smutek ji nedožene.
Když se v roce 2049 rodina přestěhovala do New Yorku, Arabella byla hvězda téměř okamžitě. Její krása, charisma a energie z ní udělaly školní fenomén. Byla roztleskávačka, kapitánka školního běžeckého týmu, organizátorka večírků, ale i neoficiální terapeutka – lidé za ní chodili se svými problémy, protože věděli, že jim řekne pravdu do očí, ale nikdy bez empatie. Její sestra Gab byla spíš v pozadí, ale Arabella ji chránila – ne vždy citlivě, ale vždy vášnivě. Když někdo o Gab řekl něco jízlivého, Ary se ozvala dřív, než si to stihla promyslet. A když Silvano pozval na školní ples Arabellu místo Gab, poprvé pochopila, že její záře může někdy nechtěně pálit.
Po zavedení kastovního systému a oznámení, že jejich rodina bude první oficiální Dvojkou, přijala novou roli bez strachu. Média ji milovala. Začala veřejně vystupovat – jako mluvčí mladé generace, jako tvář nové éry. Dostala nabídku moderovat sportovní přenosy, účastnit se prestižních běhů a stát se ambasadorkou několika značek. Ale v jejím nitru to nikdy nebylo o slávě. Chtěla běžet, protože mohla. Chtěla mluvit, protože měla co říct. Věřila, že nová generace musí být slyšet – ne šeptem v zákulisí, ale hlasitě, napřímo, v první linii.
Její vztah s rodinou se časem vyvíjel – s matkou sdílela cit pro věcnost, s otcem se často hádala, ale respektovala ho. Nejkomplikovanější vztah však měla se svou sestrou. Milovaly se, ale občas se míjely. Gab byla tichá revoluce, Arabella ohnivý protest. A přesto věděly, že bez té druhé by svět nebyl celý.
Mezitím co si Gab v tichém koutu zpívala, Arabella se vydala jinou cestou. Její obliba u veřejnosti, sportovní zdatnost a schopnost jednat s lidmi jí vynesly nabídku, která překvapila i ji samotnou – přihlásit se do elitního výcviku pro královské strážce. Většina lidí ji vnímala jako dívku z plakátu, roztleskávačku, influencerku, tvář nové éry. Nikdo nečekal, že si zvolí cestu, která znamenala dřinu, přísnost, disciplínu a výcvik, při němž mnozí končili se zlomenými kostmi i sebevědomím.
Ale právě proto to udělala. Chtěla něco víc než jen status. Chtěla mít skutečný dopad. Být u rozhodnutí. Být tam, kde se svět mění – ne jen jako symbol, ale jako síla.
A tak prošla nejtěžším fyzickým i psychickým výcvikem v Baffinu. Byla mezi prvními ženami, které úspěšně absolvovaly plný protokol Královské předsunuté ochrany. Získala respekt instruktorů i ostatních rekrutů. Naučila se zbraně, taktiku, přežití, ale i etiketu, diplomatické zásady a psychologii krizového vyjednávání.
Ve dvaceti letech, jako historicky nejmladší žena v tomto postavení, byla jmenována osobní strážkyní princezny Katherine z Illéi. Ne pro své jméno, ale pro své výsledky.
Když Gabriella v roce 2055 zazpívala svou průlomovou píseň Make it in America, Arabella seděla v publiku – napjatá, pyšná, a zároveň nervózní. Znávala tenhle pohled své sestry, tu sílu, s jakou se uměla postavit i celému systému, ale poprvé to cítila i ve vlastním těle. Její srdce bušilo, jakoby ta slova pronášela ona. A i když věděla, že tohle bude mít následky, byla připravená. Protože věřila ve změnu. A věděla, že ta změna musí někde začít.
Nyní je Arabelle čtyřiadvacet. Stojí pevně ve své roli – je loajální, odvážná, ostražitá. Ale stále zůstává tou, kým byla: bouřlivým živlem, který se nebojí zpochybňovat autority, milovat naplno, riskovat a běžet vstříc bouři. Už dávno není jen „Dcera těhle dvou". Je Arabella Alvaréz. Strážkyně princezny. Dívka, která nezastavila svět, ale naučila se s ním běžet.