Narodil se jako prvorozenené dítě do královské rodiny. Už od malička věděl, že jednoho dne převezme trůn, takže dle toho byl i vychovávan. Musel se chovat vždycky podle pravidel, nemohl moc prosazovat své názory, a ani se chovat nějak nevhodně. Ze začátku mu to samozřejmě jako dítěti nevadilo, ba naopak. Byl rád, že kolem něj všichni skáčou, a on má cokoliv si řekne. Ale čím byl starší, tím více mu docházelo, že ho to vlastně nebaví. Ta tíha, kterou nesl už jako dítě, tak ta byla rok co rok víc nesnitelná. Nikdy netoužil být korunním princem, a bylo vždycky pro něj těžké se s tím smířit. Když bylo Antoniovi šestnáct let, tak se poprvé opil a napadl svého kamaráda. Tehdy se samozřejmě všechno ututlalo, ale princátko si uvědomilo, že pití alkoholu je pro něj způsob odreágování, takže kdykoliv měl nějaký problém, řešil ho alkoholem. V paláci se potuloval často v podnapilém stavu, což nebudilo dobrý dojem. Stráže i komorné si špitali o princi alkoholikovi, což samozřejmě královské rodině velmi škodilo. Rodiče se rozhodli zakročit a uvěznili Antonia v jeho komnatách. Dostal dozorce který ho hlídal dnem i nocí, a mladý Antonio byl zavřený jen v paláci bez toho, aniž by mohl třeba jen na zahradu. Jestli to byl krutý trest pro skoro dospělého prince? Ano, možná že byl, ale díky tomu se Antonio napravil a přestal veškeré problémy řešit alkoholem. Našel si ovšem jinou zábavu - auta. Když už bylo všechno v nejlepším pořádku, trávil čas v dílnách a hrabal se v autech. Sice ani z tohoto rodiče nebyli nadšení, ale nechali svého syna při tom, protože věděli, že pokud by mu bránili, tak by to bylo mnohem horší. Nicméně, jakmile dosáhl Antonio dospělosti, vše uvnitř něj se změnilo. Začal se opravdu zajímat o vše spojené s jeho rodinou, i vládou země. Pravidelně navštěvoval veškeré schůze, chodil na důležitá setkání a dokonce asistoval svému otci kdykoliv to po něm požadoval. Více méně se smířil se svým osudem, ale i tak se snažil žít po svém. Až do doby, kdy se dozvěděl, že se jeho rodina snaží o spojenectví s Novou Venezuelou. Ze začátku mu to bylo naprosto jedno, ale jakmile zjistil, že se má setkat s venezuelskou princeznou za účelem sňatku, začalo mu to být proti srsti. Rodičům ovšem neodporoval a společně s nimi se vydal do Nové Venezueli na návštěvu. O princezně nevěděl absolutně nic, ale ani jí netoužil poznat. Neměl zájem si vzít někoho, koho vlastně ani nezná. Nicméně, když se poprvé setkali, z jeho strany přeskočila jiskra, neboť princezna byla naprosto úchvatná. Dokázala mu řádně zamotat hlavu, jenomže oba zjistili, že se názorově rozchází, takže mezi nimi začala panovat jistá nenávist. Nakonec se oba dva rozhodli, že nikdy na domluvený sňatek nepřistoupí. Antonio sice lhal rodičům o tom, že si princeznu vezme, ale sám plánoval odjet z Peru kvůli tomu, aby si venezuelskou princeznu nemusel brát. Nestál o ní, a ani ona nestála o něj, takže z jeho strany tohle možné spojenectví bylo uzavřené. Rozhodl se, že odcestuje do Illei společně se svou sestrou a bratrem. Hodlal se postavit svým povinnostem čelem, no taky chtěl utéct před problémy a svatbou z donucení.