Alonso se narodil jako nejmladší benjamínek do královské rodiny v Peru. Díky svému postavení se mu většina povinností, které obvykle dopadají na bedra následníka trůnu, šťastně vyhnula. Ty padly na jeho staršího bratra, který byl od dětství veden k tomu, že se jednoho dne stane králem. Alonso měl tedy relativně volnější dětství, ale neznamenalo to, že by byl jeho život bez komplikací — právě naopak.
Zatímco se jeho starší bratr snažil splnit očekávání dvora, Alonso se naopak stal postrachem paláce. Jeho nápady a vtípky často mířily právě na bratra, kterému kreslil kníry na oficiální portréty, nasazoval čepice a šály sochám a někdy mu zcela cíleně překazil veřejné vystoupení. Jako by se snažil upoutat pozornost, kterou si jinak bratr získával svou vážností a odpovědností.
Nezůstalo však jen u staršího sourozence. I jejich mladší sestra se stala terčem Alonso¬vých vtípků. Schovával jí šminky, ztrácel kousky oblečení, a když se rozčilovala, jen se nevinně usmíval. Chůvy a vychovatelé si s ním dlouho nevěděli rady, ale ti, kdo jej znali blíž, tušili pravdu — jako nejmladší měl nejvíc svobody a nejméně odpovědnosti. A tak hledal pozornost a ventil pro svou energii jakýmkoliv způsobem.
Jedním z těch způsobů se nakonec stal fotbal. Ve hře našel vášeň, disciplínu i prostor, kde mohl být sám sebou. Trávil na hřišti hodiny, trénoval do úmoru a postupně se zlepšoval. Právě tam, mezi míči, potem a smíchem, se poprvé zamiloval.
Bylo mu teprve šestnáct let, když si uvědomil něco, co jej hluboce zasáhlo — líbí se mu kluci. Na trénincích se sblížil se stejně starým spoluhráčem, tmavovlasým klukem s nakažlivým úsměvem a nenucenou jistotou. Jejich soukromé tréninky se prodlužovaly až do večerních hodin, kdy hřiště potemnělo, ale mezi nimi rozkvetlo něco křehkého. První polibky, šeptaná slova, držení za ruce ukryté před světem. Kluk ho prosil, aby si přiznal pravdu a nestyděl se za to, kým je. Aby se přestal bát a postavil se své rodině i světu.
Ale Alonso nedokázal. Představa, že by se přiznal — nejen sám sobě, ale celé královské rodině, médiím, veřejnosti — byla příliš. Nešlo jen o ostych. Bál se zklamání, odsouzení, ztráty důvěry. Jeho rodina přece nebyla obyčejná. Byla to královská rodina.
A tak jejich románek skončil dřív, než mohl naplno začít. Alonso se s ním už nikdy znovu nesetkal. Ale na fotbal nezanevřel. Zůstal mu jako jistota, jako způsob, jak udržet rovnováhu mezi tím, co cítí, a tím, co od něj očekávají.
Roky plynuly a Alonso dál udržoval svou orientaci v tajnosti. Nikdy ji nikomu neřekl. A tak není divu, že když mu byl domluven sňatek s německou korunní princeznou, nezachvátila ho radost. Naopak — sevřel ho strach. Věděl, že pokud k tomu skutečně dojde, bude to jen politické manželství. Vnější lesk, vnitřní prázdno.
Jediný okamžik, kdy je skutečně sám sebou, ale zároveň se může zahalit pod různé masky, je divadlo, kterému propadl v současnosti. Může se tam projevit a nikdo nepozná, zda to mluví skutečně on z svého nitra nebo pouze hraje svoji roli, stejně jako po celý život.