Alina se narodila do světa, který byl ještě rozklepaný po válce. Třetí světová sice oficiálně skončila, ale rány po ní zůstávaly otevřené. A přestože tehdy rodina Thorneových ještě neupadla do bídy, osud jim nikdy nic nepředal bez boje. Její otec z války nepřišel, alespoň ne hned. A tak na svět přišla jako nejmladší ze šesti dětí do domácnosti, kde byl denní boj o čas, jídlo a klid úplně běžný. Matka měla najednou na bedrech šest hladových krků, a i když jí pomáhala stará babička, síly ubývaly rychleji než přicházela pomoc. Otec se vrátil až po několika měsících, zraněný, unavený, tišší. Nejdřív se pohyboval sotva, později pomalu, až se po několika letech znovu postavil. Ale ani pak to nebylo lehké. Měli co jíst, ale žádné jistoty. Nikdo si nebyl ničím jistý.
Přesto se dalo říct, že to byla šťastná domácnost. Hádky sice byly časté, protože v malém domě se šesti dětmi nebylo kam utéct, ale lásky bylo pořád dost. Babička byla tou, kdo Alinu skutečně formoval. Když ještě jako malá neuměla mluvit, babička jí zpívala. Když poprvé ztratila důvěru v sebe, babička ji učila psát. A když matka nestíhala, babička ji brala ven, mezi stromy a trávu, kde se jí svět zdál snesitelnější. Naučila ji rozpoznávat byliny, poslouchat ticho a nechat se vést intuicí. Alina tak už odmala vnímala svět citlivěji než její vrstevníci. Všechno pro ni mělo hloubku. Každá barva, každý pohyb v přírodě, každý pohled mezi lidmi.
Když přišel čas poslat ji do školy, byla rodina rozhodnutá to udělat. Věřili, že se pomalu staví na nohy. Jenže pak vypukla čtvrtá světová. A všechno se sesypalo. Otec byl opět povolán a matka věděla, že už si luxus školy dovolit nemohou. Všechno, co měli, bylo potřeba doma, a Alina, tehdy asi osmyletá začala pomáhat na farmě naplno. Přes den sbírala kořeny, třídila sušené byliny, starala se o kuřata, někdy hlídala mladší neteře. A večer, když se podařilo uvařit a ztišit dům – si sedla s babičkou a učila se. Četly spolu z jediné knihy, co v domě přežila, psaly klacíkem do hlíny, učily se poznávat podle čichu, tvaru, dotyku. A právě tak se z Aliny stala neškolená, ale chytrá a pozoruhodně všímavá dívka.
Když válka skončila, farma už zdaleka nefungovala jako kdysi. Cesty byly zničené, obchod vázl a rodina se víc a víc stáčela do sebe, uzavřená v chudobě, která se postupně stávala samozřejmostí. Jako by svět najednou zapomněl, že i oni bývali někým. A pak přišel ten dopis. S pečetí, která nabízela možnost, jak to změnit.
Alina neváhala. Nejen proto, že v ní pořád dřímalo to snivé, pohádkové já, které věřilo v lásku a dobro. Ale hlavně proto, že chtěla něco udělat. Pro matku, pro otce, pro sourozence. Chtěla být užitečná. Možná poprvé jinak než jen lopatou v ruce. A i kdyby ji nikdy nevybrali… aspoň to zkusila.