Abel Josiah se narodil 2. dubna na Velký pátek. Jeho matka Miriam mu už jako dítěti připomínala, že to není náhoda. Tvrdila, že se narodil s předurčením, že jeho cesta bude těžká, ale zároveň významná. I proto mu dala jméno Abel. Otec Nathan se tomu smál, nikdy příliš nevěřil na znamení, ale i on cítil, že jejich druhorozený syn je jiný. Vyrůstal v domě plném knih, inkoustu a vášnivých debat. Nathan byl filozof a teolog, Miriam učila literaturu a historii. Neměli mnoho peněz, někdy se museli obejít bez večeře, ale knihy a vědění nikdy nechyběly. Rodina byla soudržná. Starší bratr Elias byl pro Abela vzorem, malá sestra Margery byla světlem jejich života. Všichni v domě věřili v hodnotu vzdělání a pravdy. Už jako chlapec chápal věci, které byly pro jeho vrstevníky vzdálené. Četl, zapisoval si myšlenky a hledal v textech odpovědi na otázky, které nedokázal položit nahlas. Ale přesto, že vyrůstal mezi učenými lidmi, znal i tíhu chudoby a nespravedlnosti. Viděl, jak jeho rodiče zápasí s tím, že poválečném světě jejich slova znamenají méně než titul či postavení.
Otec Nathan zemřel, když bylo Abelovi osmnáct. Byla to náhlá smrt a nikdy se zcela nevyjasnilo, co ji způsobilo. Našli jej s dýkou v srdci v postranní uličce. Byla to náhoda? Viděl něco, co viděl neměl? Otázky proudily a nikdy je nikdo nezodpověděl.  Pamatuje si, jak ten den seděl s matkou a sourozenci, jak Elias působil statečně, ale v očích měl hněv a Miriam se tiše hroutila. V ten okamžik cítil, že na jeho ramenou leží břímě, které by nikdy neměl nést tak mladý.
Krátce po otcově smrti onemocněla jeho sestra Margery. Byla nadaná a snila o tom, že se stane lékařkou. Když onemocněla, bylo těžké . Seděl u ní každou noc, modlil se, držel ji za ruku, zatímco slábla. Její smrt byla okamžikem, který ho navždy poznamenal. Jeho modlitby zůstaly bez odpovědi a poprvé se cítil naprosto zlomený a bezmocný.
Elias, jeho bratr, se s tím vyrovnával jinak. Začal otevřeně brojit proti systému, proti nové vládě. Mluvil o odporu, o boji, chtěl změnu. Abel mu odporoval, hádal se s ním. Věřil, že cesta není v krvi a násilí, ale v trpělivosti a víře. Jejich poslední rozhovor skončil prudce, bez smíření. Elias odešel a už se nikdy nevrátil. Dodnes si to vyčítá. V té době měl i svou velkou lásku. Aurelii znal od dětství. Byla dcerou profesora, krásná, s hlasem, který zněl jako chrámové zvony. Zpívala ve sboru a Abel ji zpočátku vnímal jako přítelkyni a společníka na čtení a snění. Jak rostli, jejich pouto se změnilo v lásku. Strávili spolu roky, sedávali spolu v zahradách, četli, diskutovali a ona mu zpívala. Po smrti otce a sestry byla Aurelia jeho útočištěm. Byla jeho světlem, důvodem, proč dokázal ráno vstát. Představoval si život po jejím boku, dům plný hudby a knih, možná i děti.
Jenže v něm rostla touha stát se knězem. Víra byla jediným, co mu dávalo smysl. Věřil, že pokud má přežít, musí se cele zasvětit Bohu. Aurelia to chápala, ale nedokázala to přijmout. Milovala ho, ale věděla, že v jeho srdci už není jen ona. Jednoho večera se rozloučili v zahradě, kde spolu strávili tolik šťastných chvil. Ona mu řekla, že mu nemůže stát v cestě. On ji políbil na čelo a nechal ji odejít. Od té chvíle ji už neviděl. Žije někde dál, možná je provdaná, možná má rodinu, ale není jeho. A to vědomí je někdy horší než smrt.
Po těchto ztrátách na čas ztratil víru. Bloudil, hněval se na Boha, hledal odpovědi jinde. Ale pak se znovu obrátil k Bibli. Tentokrát v ní nehledal pohádky ani útěchu, ale sílu. Stala se pro něj posledním pevným bodem. Od té chvíle nebyla víra jen jeho volbou, ale nutností. Nesl ji jako břemeno, protože věděl, že bez ní by se zlomil. Dnes je Abelovi pětatřicet. Matka Miriam je stále nemocná a on ji navštěvuje, kdykoli může, čte jí staré knihy a drží ji za ruku. Elias je nezvěstný, Margery mrtvá, Aurelia pryč. Abel je sám, ale ne zlomený. Jeho víra není naivní ani čistá. Je to víra vykoupená bolestí, ztrátou a oběťmi. Proto je pevná.
Když stojí v kostele a mluví k lidem, jeho slova mají váhu. Není to proto, že by byl dokonalý kněz. Je to proto, že každý v jeho hlase cítí, že zná bolest. Že ví, co znamená přijít o všechno. A že přesto dokáže říct, že i v nejtemnějších časech se dá najít světlo.