Ève se narodila v pobřežní provincii Panama manželskému páru, přičemž otec byl uctívaným doktorem z Illeii a matka spolumajtelkou rodinného pekařství ve Francii. Toto smíchání národů mělo pro Ève od útlého věku jednu skvělou výhodu - uměla jak anglicky díky otci a svému životu v Illei, tak francouzsky díky matce a častým návštěvám Francie od dob co si pamatuje. Její dětství bylo snad až pohádkové. Otec byl milující, ale emocionálně nedostupný. Vždy pracoval, často na nočních. Ève ho milovala, ale spíš se ho bála zklamat než mu důvěřovat. Matka byla převážně tou, za kterou se chodila vyplakat, postěžovat si a nechat se uklidnit. Rok co rok s rodinou lítali na různé dovolené jak k moři, tak do Alp a díky své poloviční krvi v Evropě se mohla kamarádkám chlubit, že je fakt hustá Francouzka. Ve škole nebyla nejlepší, ale rozhodně ne nejhorší. Ve škole patřila k průměru. Na víc měla, ale známky nikdy nebyly její priorita – a její rodině to vyhovovalo. Celá tahle jedna velká pohádka se zbořila, jak domeček z karet v den, na který se Ève každý rok těšila ze všeho nejvíce - její narozeniny. Byl krásný prosincový podvečer, kdy si doma s celou rodinou jak z Francie, tak Illei, užívala svůj veliký den v podobě třináctých narozenin. Všichni seděli kolem stolu, smáli se, hádali o monopoly a už asi druhou hodinu se nikomu nechtělo vstát. A pak to přišlo. Bez varování, bez zvuku – jen náhlé napětí v matčině pohledu. Prkenně se sesunula ze židle na podlahu, jako když někdo náhle vypne proud. Její tělo se roztřáslo v nekontrolovatelných křečích, oči převrácené, pěna na rtech. Všichni ztuhli – jako by někdo vyměnil scénář jejich života za horor. Ève si ten okamžik navždy zapamatovala: barva koberečku, která se jí v tu chvíli zdála směšně nevhodná, ticho přerušené jen zběsilým voláním jejího otce, a vlastní panika, která se jí rozlévala v hrudi jako led. Matka poté dostala další záchvat jak v sanitce, tak při příjezdu do nemocnice a v tu chvíli začalo nespočet testů. Celé to trvalo více dní, než by se všem líbilo a Ève v tu dobu proseděla více hodin v nemocnici, kde držela matku za ruku, než ve škole. Na verdikt lékařů však nebyl připravený snad vůbec nikdo z rodiny - nádor na mozku. Dost velký a dost agresivní. Než se z toho všichni stihli vzpamatovat, začalo peklo v podobě silných chemoterapií a překopání všech priorit této puberťačky. Ze začátku všechno vypadalo zvládnutelně - matka vypadala vlastně zdravě a vše zvládala bez problémů, až se pomalu nedalo věřit tomu, že má tak hnusnou nemoc. Stačilo však jen čekat dalších pár měsíců, a vše začalo nabírat rychlé spády. Nejprve to byla obrna končetin, poté zhoršená schopnost mluvit, až se z ní stal přežívající zombík. V životě by nepřála svému největšímu nepříteli prožít to, co musela prožít ona. Vidět milovaného člověka, kterého jste vždy brali jako svého ochránce. Maminku, která měla být váš rádce do života a která měla za deset let vozit hrdě v kočárku vnoučata, ve stavu, kdy ani nevíte, jestli vůbec vnímá ze všech těch opiátů proti bolesti, je horší než peklo. Nejhorší ze všeho nebyla ta bolest. Ani ty noci, kdy se matka dusila a Ève slyšela každé zavzlykání z vedlejšího pokoje. Nejhorší byla ta dvojsečnost, kterou v sobě cítila – smutek, který ji svíral až v žaludku, a zároveň touha, aby už to konečně skončilo. Jednou to přiznala nahlas. Jen jednou. Kamarádce. „Někdy si říkám, že… že by bylo lepší, kdyby už umřela.“ Věta visela ve vzduchu jako hřebík v srdci. Kamarádka jen ztuhla. Neřekla nic. A od té doby spolu mluvily jen nutně. Ève to pochopila. Nešlo to vysvětlit. Jak chceš někomu říct, že tě bolí každé nadechnutí vlastní mámy, ale zároveň ti dochází, že ten konec bude pro všechny milosrdenství? A pak to přišlo. Hovor v noci, krátký a bez emocí. Ève seděla v posteli, ruce na peřině. Neplakala hned. Jen zírala do tmy. V hlavě jí hučelo a v hrudi bylo prázdno. Ráno se rozplakala. Ne divoce, spíš tiše. Jak když ti něco rozbije kosti, ale zvuk jde jen zevnitř. Lidé jí kondolovali. Říkali, jaká je to tragédie. Jak to muselo být těžké. Ona přikyvovala, děkovala. Ale uvnitř se rvala s tím, co necítila tak silně, jak měla. Byla smutná. Ale byla i vděčná. A to byl ten problém. Smutek jí řezal srdce, ale úleva jí šeptala, že je konečně konec noční můry. A právě v tom prázdnu, ve dnech po pohřbu, kdy byl dům až nepřirozeně tichý, se v ní začalo něco měnit. Ne hned. Ne jako rozhodnutí. Spíš jako neklid. Vracely se jí všechny ty obrazy – sterilní chodby, světlo operačních sálů, šeptání lékařů v bílých pláštích. Všechna ta slova, kterým tehdy nerozuměla. Glioblastom. Kontrastní látka. Opiáty. Paliativní péče. Otevřela šuplík a vytáhla složku s matčinými papíry z nemocnice. Proč? Nevěděla. Jen věděla, že musí. Vzala první slovo, které nechápala a vyhledala si ho. A pak další. A další. Bylo to jako rozškrábnout ránu. Ale taky jako pochopit, co ji celou dobu zabíjelo, a proč s tím nikdo nic nedělal. Nejdřív si myslela, že jen hledá smysl. Ale časem jí došlo, že ten smysl se jí vtiskává do kůže. Když o rok později musela podat přihlášku na univerzitu, všichni čekali, že zvolí něco pohodového. Cokoliv, jen ne zdravotnictví. Ale Ève nemohla jinak. Pro ni to nebyla kariéra. Byla to nutnost. Jako by ji k tomu ta bolest vedla celou dobu. S nástupem na univerzitu se rozhodla, že se nemůže už navždy utápět v prázdnotě a chodit ulicemi jako tělo bez duše, ale že si musí život užívat, protože přesně to by její matka chtěla. A tak začala s pomalými krůčky. Začala se seznamovat s novými lidmi, našla si pár nových přátel, až se nakonec začalo po pár letech vše vracet víceméně do pořádku. Samozřejmě v ní navždy ta bolest a zároveň prázdnota zůstane, ale naučila se s ní pracovat. A našla si na celém tom traumatu něco pozitivního - studuje díky tomu školu, která jí neskutečně baví a naplňuje jí. Po dostudování přijala nabídku v samotné centrální Angeleské nemocnici. V ní strávila dva roky. První dny tam byly jako návrat do války – výkřiky, krev, přeplněné čekárny, nedostatek personálu. Ale Ève si v tom chaosu našla svoje místo. Ne proto, že by byla necitelná. Naopak. Byla lidská, přítomná, pozorná. Dokázala mluvit s hysterickými pacienty stejně klidně jako s chirurgem během komplikovaného zákroku. Nebyla nejlepší v teorii, ale když šlo o realitu – o bolest, strach nebo smrt – byla jako kotva. Spolehlivá, rychlá, empatická. A právě to si všimli i ostatní. Mezi pacienty i kolegy se šířilo její jméno – „ta, co nezpanikaří“, „ta, co ví, co dělá“. Nejednou zvládla noční směnu za dva. Když během epidemie plicní infekce padl celý jeden tým a Ève nastoupila dobrovolně na čtrnáct dní v kuse, včetně jednotky intenzivní péče, zapsala se do paměti těch správných lidí. Jedním z pacientů byl i vyšší důstojník z palácové ochranky. Zdravotní tým paláce zrovna hledal nové posily. Ne špičkové neurochirurgy, ale spolehlivé sestry – lidi, kteří zvládnou stres, diskrétnost, ale i empatii. A důstojník doporučil právě ji. Zpočátku váhala. Ne kvůli strachu – spíš kvůli tomu, že nevěděla, jestli se do tak reprezentativního prostředí hodí. Ale její nadřízená ji k tomu přímo vybídla: „Jestli si někdo zaslouží být v první linii, tak jsi to ty, Ève. Lidi jako ty jsou v paláci potřeba víc než kdokoliv jiný.“ A tak se přihlásila. Ne s úmyslem dostat se blíž ke královské rodině, ale protože věděla, že to místo by jí mohlo dát stabilitu, klid a šanci konečně dělat svou práci v prostředí, kde bude slyšet a vážit si jí. Konkurz byl náročný. Psychotesty, simulace, pohovory. Ale Ève nebyla herečka – byla upřímná. Mluvila o svém důvodu, proč je ve zdravotnictví, o své matce, o zkušenostech. Nehrála si na hrdinku. Ale když jí zavolali s výsledkem, věděla, že tohle nebyla náhoda. V paláci začínala na pozici jedné z mnoha. Nestarala se o královskou rodinu – jen o personál, úředníky, služebnictvo, ochranku. Ale už tehdy bylo vidět, že má jiný přístup. Mluvila s lidmi, pamatovala si jejich jména, dělala maličkosti, které jiní přehlíželi. Nehrála roli „tiché sestry v pozadí“. Byla přirozeně přítomná. Svoji. A právě díky tomu se pomalu dostávala blíž k těm, kterým na tom záleželo. Ne kvůli ambici. Ale protože byla člověk, kterému věřit nebylo risk, ale úleva.